Rozhovory

Máme v České republice dostatek odborníků, kteří se mohou podílet na výstavbě nových reaktorů jaderných elektráren?

Ještě pořád máme v týmu – nebo s námi spolupracují – původní kolegy, kteří stavěli Dukovany a Temelín. Generace, která přišla do Temelína jako absolventi vysokých škol nebo krátce po škole, jsou dnes padesátníci. Já jsem jedním z nich, do Temelína jsem nastoupil v srpnu 1994, takže za chvilku to bude třicet let, a před sebou máme ještě nějakých deset let kariéry. Věřím, že máme prostor využít jednak lidi, kteří se podíleli na výstavbě klasických elektráren, která tehdy běžela, jednak současnou generaci, která je na vysokých a středních školách a bude se učit od nás, tak jako jsme se my učili od těch zkušených.

Jakou roli hraje při výstavbě jaderných elektráren Ústav jaderného výzkumu (ÚJV) v Řeži?

Velmi důležitou. Dnes tam pracují na třech typech reaktorů a provádějí i další výzkum. Absolventi nebo studenti vysokých škol tak vyvíjejí reálné věci, což je pro ně přitažlivé a zajímavé a nabízí jim to velkou perspektivu. Tím nám rostou odborníci, kteří se učí nové technologie a mají mezinárodní spolupráci.

Máme v rámci České republiky dostatek fundovaných dodavatelů pro nové bloky jaderných elektráren?

Při stavbě Temelína tvořily české dodávky devadesát procent. Podílel se na nich například Energoprojekt, ten je tady pořád, je to významná firma, která dělá i na zahraničních projektech v Turecku, v Egyptě nebo v Evropě. Kromě toho máme další významné české strojírenské podniky, například Škoda JS dodává krokové pohony a vnitřní vestavby reaktorů a fakt, že si je francouzský EDF vybral pro svůj první projekt ve Finsku, potom pro Čínu a teď pro Anglii, je důkaz, že český jaderný průmysl tady pořád ještě je. Samozřejmě čas běží, Temelín dvojka byla spuštěna v roce 2002, takže jsme dvacet let poté. Za tu dobu některé české firmy zmizely, protože neměly další zakázky nebo začaly vyrábět něco jiného. Zůstat v jaderném byznysu není úplně jednoduché, znamená to spoustu certifikátů, ale ty firmy tady pořád jsou a dá se na tom stavět.

V rámci Aliance českých technologických dodavatelů pro energetické zdroje (CPIA – Czech Power Industry Aliance – pozn. redakce) fungují významné podniky, jako je Sigma, která dodává čerpadla do jaderné energetiky, už zmíněná Škoda JS, ZAT se svými řídicími systémy a další IT podniky nebo stavební firmy – to je také hodně důležitá část dodávek. Temelín stavěly Vodní stavby, dneska je to Hochtief, spoustu staveb na klasických elektrárnách prováděl Metrostav, to všechno jsou firmy, které se určitě mohou do výstavby nových jaderných bloků zapojit.

Co má generální dodavatel – vždy je to zahraniční firma – navíc, co my nemáme?

Jde o projekt. Když jsme jaderné elektrárny stavěli v minulosti, vycházeli jsme z ruského projektu VVER-440 pro Dukovany a VVER-1000 pro Temelín. Westinghouse má projekt jaderného ostrova. My umíme vyrobit některé komponenty, ale licencovaný projekt má zahraniční dodavatel a bez něho se neobejdeme.

Ani Energoprojekt by to neuměl vyprojektovat?

Energoprojekt to bude umět doprojektovat, bude umět zasadit do českých podmínek okolí jaderného ostrova, bude umět udělat bezpečnostní analýzy, ale přímo jaderný ostrov umí zahraniční dodavatel.

Byli jsme závislí na ruském palivu, umíme ho nahradit?

Ještě dávno před válkou na Ukrajině jsme nakupovali palivo tak, abychom měli zásobu zhruba na tři roky, takže dnes palivo pro Temelín a Dukovany máme. Dříve jsme o tom u VVER-440 ani moc neuvažovali, protože takové palivo nikdo jiný nevyráběl. Pro reaktory VVER-1000 ho vyrábějí Westinghouse a francouzský Framatome, s nimiž už máme podepsány smlouvy na dodávky paliva pro Temelín do budoucna. Dukovany intenzivně řešíme, abychom od ruského paliva mohli odejít.

Nezdraží jiné palivo výrobu energie?

I kdyby se palivo zdražilo, dopady budou v haléřích na rozdíl od plynu. Navíc to palivo nekupujeme en bloc. Na světovém trhu kupujeme zvlášť tzv. žlutý koláč (pevný koncentrát oxidu uranu U3 O8 – pozn. redakce), zvlášť obohacení či fabrikaci a vždycky je nějaká konkurence, která brání, aby ceny vyletěly o desítky nebo stovky procent.

Do jaké míry nás v současné době pálí otázka vyhořelého paliva?

Pořád je to surovina. Jak jde vývoj a výzkum dopředu, objevují se reaktory, které umějí použité palivo znovu využít. Umíme použité palivo přepracovat, což už se dělalo, ale naši generaci tohle moc netlačí, protože čerstvé palivo je levnější než přepracované. Ale věřím, že přijde doba, že budeme použité palivo znovu využívat. Teď je otázka, jestli hlubinné úložiště podle taxonomie opravdu potřebujeme v roce 2050, nebo nám stačí až v roce 2065 či ještě později. A možná nejodvážnější otázka zní, jestli potřebujeme mít hlubinné úložiště v každé zemi.

Moc se o tom nemluví, ale například Rakousko má výzkumný jaderný reaktor, takže teoreticky by si měli budovat hlubinné úložiště, ale nedává smysl stavět ho pro tak malý objem. Mohlo by tedy vzniknout nějaké společné úložiště pro celou Evropu, ale kdybychom řekli, že bude v České republice, asi to neustojíme. Na druhou stranu víme, jak použité palivo uložit. Díky přírodnímu reaktoru v Gabonu (v uranovém nalezišti v Oklu na území dnešního státu Gabon v Africe došlo k samovolné štěpné reakci už před dvěma miliardami let – pozn. redakce) víme, že úložiště opravdu vydrží statisíce let. Dokážeme s tím pracovat a podle mého názoru určitě přijdou technologie, díky nimž jaderný odpad zminimalizujeme a uložíme do bezpečných úložišť ve skalních masivech, jako je ve Finsku v Onkalu.