Rozhovory

Společnost Pražské silniční stavby s.r.o. se na českém stavebním trhu pohybuje už více než deset let. Za tu dobu si na své konto připsala celou řadu úspěšně realizovaných staveb. Za své pole působnosti si vybrala hlavní město Prahu a Středočeský kraj. Jednatel společnosti Josef Černý říká, že nechce, aby jeho lidé zbytečně trávili čas na cestách nebo aby přespávali na ubytovnách. „Všichni naši zaměstnanci jsou buď z Prahy, nebo blízkého okolí, proto se hlásíme do výběrových řízení na zakázky v dojezdové vzdálenosti,“ vysvětlil Josef Černý.

Orientujete se hlavně na silnice?

Děláme všechno, co se silnicemi souvisí – kanalizace, drenáže, osvětlení, chodníky a podobně. Nikdy nejde jen o samotnou komunikaci. Máme pětadvacet zaměstnanců, takže jsme spíše menší firma, a když je potřeba, přizveme k realizaci prověřené subdodavatele. 

Vy také fungujete u některých zakázek jako subdodavatelé?

To je taková všeobecná výpomoc, protože málokdy máte kontinuálně práci na celý rok. Ve stavebnictví se to pohybuje nahoru a dolů, jednu dobu nevíte, kam dřív, a jindy potřebujete pro své lidi aspoň nějakou práci.

Dlouho se mluví o tom, že stavebnictví je v krizi. Týká se to i vás, nebo jenom bytové výstavby?

Krize ve stavebnictví se táhne už od doby, kdy byl ministrem dopravy Vít Bárta, který prohlásil, že stavební firmy kradou a že je nechá vyhladovět. Nastal odliv lidí ze stavebnictví a tito lidé se už nikdy nevrátili zpátky. Teď si každý myslí, že to zachrání Ukrajinci, ale to není pravda. Samozřejmě když velké developerské firmy nestavějí byty, hledají firmy práci jinde. Všichni se potřebují uživit a vrhají se tudíž do všeho. Výsledkem je, že se do výběrových řízení hlásí hluboko pod cenou. Řeknu jeden příklad: výběrové řízení za šedesát milionů vyhrála firma s cenou dvacet sedm milionů. Zadavatel přitom nemohl výběrové řízení zrušit, protože pod třiceti miliony byly ještě další dvě firmy. My jsme si to spočítali a minimální cena nám vyšla čtyřicet milionů. Pro velké společnosti je důležité, že dostanou práci, i za cenu, že budou v minusu. To my si dovolit nemůžeme.

Drtivou většinu zakázek získáváte ve veřejných soutěžích. Tam konkurujete vyloženě cenou? 

Ono nikoho nic jiného většinou ani nezajímá. Někteří zadavatelé chtějí reference, ale když máte stavbu za dva miliony, podle zákona po vás můžou chtít reference maximálně do milionu, aby to nebylo diskriminační. Všechno se dá dneska uhrát na diskriminaci, a když zadavatel nastaví přísná pravidla, hrozí mu, že se neúspěšné firmy začnou odvolávat. To mu pak samozřejmě protáhne soutěž, protože i když má zadavatel dobrý úmysl udělat stavbu pořádně a s někým, koho zná a kdo je kvalitní, hrozí mu, že ho nedokáže vysoutěžit. Je to takový začarovaný kruh, který je těžké přerušit. 

Kdyby vám chtěl zadavatel ušít výběrové řízení na míru, protože jste kvalitní, tak nemá šanci? 

V podstatě ne, protože je hodně sešněrovaný současnou legislativou. 

Máte nějaký limit – třeba finanční –, kdy už se vám nevyplatí se do veřejné soutěže hlásit? 

Když víme, že referencemi nedosáhneme na vítězství, tak se do výběrového řízení ani nehlásíme. Jinak si žádný limit nedáváme. Hlásíme se o zakázky za několik milionů, ale i za statisíce. V Praze jsou oblasti, kde děláme moc rádi, protože to tam funguje. Třeba v Běchovicích je už čtvrté volební období starosta Martan, který zná všechny procesy, má to v hlavě srovnané, ví, co chce, a všechno perfektně běží. A na těch Běchovicích je to vidět. Mají novou komunikaci, krásný rybník, staví se tam nové náměstí a najednou tam lidi chtějí bydlet, protože vlakem jsou z Běchovic na Masaryčce za deset minut. 

Oslovují vás zadavatelé, abyste se zúčastnili veřejné soutěže?

Dřív to tak bylo. Někdo zavolal, poslal e-mail nebo dopis, v němž nás vyzýval k účasti. Dnes se to prakticky neděje, všechno se odehrává veřejně. Jsme zaregistrovaní na webových portálech, kde se zveřejňují vyhlášené veřejné soutěže, a tam si vybíráme, kam se jdeme ucházet o zakázku. A záleží na tom, jak je zadání koncipováno. 

Tak to asi nemůžete mít ani žádný univerzální formulář, ale každou nabídku tvoříte znovu.

Na to máme jednu kolegyni, která se nevěnuje ničemu jinému. Je pravda, že potřebujete spoustu dokumentů jako výpis z rejstříku bezdlužnosti a podobně. A pak záleží na tom, co zadavatel dá do podmínek výběrového řízení. Někdo chce znát počty zaměstnanců, roční obraty, zkrátka chce toho vědět co nejvíc, což má pro některé potenciální uchazeče odstrašující efekt. I tak se dříve do veřejných soutěží hlásilo sedm uchazečů, dnes je jich sedmnáct devatenáct. A všichni se snaží nasadit co nejnižší cenu. Stavebnictví už dávno není zlatý důl. 

Jaký máte poměr mezi účastí na veřejných soutěžích a vítězstvím?

Teď se to rapidně zhoršilo, letos jsme kromě dvou zakázek nevysoutěžili nic, ale podali jsme zhruba třicet nabídek. Takže máme dvě vítězství ze třiceti. Ovšem máme něco nasmlouváno ještě z minulého roku, co nešlo udělat a přesunulo se do letoška, plus práce, které děláme na dlouhodobé smlouvy s dopravním podnikem – obnovu kolejových svršků v metru či tramvajové tratě –, takže na tom nejsme zase tak špatně.

Na všechny práce máte vlastní stroje?

Máme stroje, ale protože starat se o ně a zároveň řešit stavbu je poměrně náročné, založili jsme firmu Mechanizace Praha s.r.o. a ta stroje pronajímá Pražským silničním stavbám. Máme tam bagry, nakladače i nákladní auta, a když je někdo potřebuje půjčit, tak mu vyhovíme, ale primárně zajišťujeme vlastní potřeby. 

Zaměstnáváte výhradně české lidi. Znamená to, že o zaměstnance nouzi nemáte?

Minulý rok jsem si říkal, že je nás málo, letos si říkám, že je nás moc, ale to je asi normální. Obecně stavebnictví ztratilo punc atraktivního zaměstnání. Když jsem začínal a někde jsem řekl, že jsem stavbyvedoucí, byla to skvělá pozice. Dnes si o vás myslí, že jste „blbej lopaťák“. Všichni chtějí být ajťáci, chodit v košili s notebookem a ve tři hodiny být doma. To na stavbě nejde – dokud se dá dělat, tak se dělá. Lidi, kterým je dnes padesát, to chápou, ale řekněte to dvacetiletému klukovi – ten se vám na to vykašle. Já naštěstí mám dobré lidi, mezi nimi i dost mladých, kteří jsou ochotní se přizpůsobit sezonnosti práce ve stavebnictví, ale jsou to synové těch, co u mě už dělají, a kdyby je do firmy nepřitáhl otec, sami nikdy nepřijdou. A stejně nevíte, jestli se ve dvaadvaceti nezblázní do nějaké holky a neutečou. 

Na jakou vaši referenci jste hrdí?

Třeba na rekonstrukci ulice Badeniho z minulého roku. To je ulice, která vede kolem izraelské ambasády a propojuje Milady Horákové a Chotkovu. Rekonstruovali jsme celou ulici včetně chodníků a ostrůvků a ještě se nám povedl zkrátit termín. To byla dobrá stavba. Nebo ve Všetatech jsme stavěli obslužnou komunikaci v areálu firmy Thimm, ta se také povedla.

Je nějaký projekt, na který se těšíte?

V Praze 4 nás čeká rekonstrukce parkovacího stání za milion a půl. Na investičním odboru sedí lidé, kteří to chtějí udělat tak, jak to má být, takže se na to těšíme. Sice už půl roku vyřizujeme papíry, abychom mohli stavbu zahájit, protože se tam asi o deset metrů překrývá nějaká koordinace staveb a je skoro nemožné získat výkopové povolení, ale pak už to bude hezká práce.

Věnujete se oboru, kde jste hodně vidět, a na silničáře se hodně nadává.

My jsme národ hokejových trenérů a stavbyvedoucích. Každý to umí postavit lépe, rychleji a kvalitněji. Ale každá část stavby má své technologické postupy, které se musejí dodržovat. Když si uvědomíte, že beton zraje osmadvacet dní, aby byl tvrdý tak, jak má být, tak tu práci za týden prostě neuděláte. Vždycky se říkalo, že nejlépe vládne osvícený diktátor, a já říkám, že osvícený zadavatel. Když se sejde skvělý zadavatel, který ví, co chce a proč to chce, technický dozor, který tomu rozumí, a dodavatel, který chce odvést kvalitní práci, je to ta nejlepší situace. Když se sejde taková trojka, dalších deset let se pak chodíte na tu stavbu koukat, jak se to krásně povedlo.