Rozhovory

Ve svých vizích uvádíte, že se stanete univerzitní nemocnicí. Kdy to má nastat a co přesně to bude znamenat ve vztahu k pacientům?

To je projekt, který je dlouhodobý a závisí spíše na legislativě, spočívá ve změně statutu dnešních státních příspěvkových organizací. V současné době se ale žádná změna nechystá a ani to není součástí programového prohlášení vlády, takže tento projekt se prozatím nerozvíjí.

Dá se při současném způsobu financování dosáhnout u tak velké nemocnice finanční stability?

Motol je finančně stabilní. Od roku 2000, kdy jsem se stal ředitelem, až do současnosti jsme v černých číslech. Nicméně takto velké nemocnice by potřebovaly posílit příjmy, zejména například v odpisu budov, které nejsou zahrnuty ve veřejném zdravotním pojištění. To je ale spíše otázka dalšího rozvoje nemocnic.

Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody současného systému financování zdravotnických zařízení v České republice?

Výhodou je určitá míra stability, protože se při přípravě finančních plánů dá předpokládat každoroční navýšení v řádu jednotek procent. Nevýhody spatřuji v tom, že se nerozlišují typy zdravotnických zařízení. Velká i malá nemocnice mají úplně stejné příjmy, byť mají rozdílnou strukturu nákladů. Na jedné straně je stabilita a na druhé straně nedostatečné financování.

Potýkáte se s nedostatkem odborného personálu? Jak to řešíte?

To je úděl téměř každého českého zdravotnického zařízení. Především velké nemocnice ve městech se potýkají s nedostatkem sester, lékařů mají relativně dostatek. Naopak nemocnice na venkově a v pohraničí mají zoufalý nedostatek lékařů a nepotýkají se s tak markantním nedostatkem zdravotních sester. Bohužel trh je malý a konkurence velká. Každý bojuje, jak umí.

Jakým způsobem se řeší otázka kvality péče o pa­cienty v době, kdy je zdravotnický personál vystaven vysoké pracovní zátěži?

Všechny nemocnice musejí být akreditovány, nehledě na to, že dnes mají pacienti mnohem větší možnosti domáhat se svých práv v případě jakýchkoliv pochybností o kvalitě poskytované zdravotní péče. Řekl bych, že zdravotníci „tahají za kratší konec provazu“ a musí se sami snažit, aby se nedostali do problémů. Samozřejmě to souvisí také s vysokou mírou profesionality, kterou máme v České republice mnohdy vyšší než v zahraničí. Domnívám se, že je to takový „koktejl“, který nedovoluje, aby kvalita v českém zdravotnickém systému poklesla.

Jaké jsou hlavní principy komunikace mezi zdravotnickým personálem a pacienty a jaký je význam této komunikace pro kvalitu poskytované péče?

Komunikace je klíčová, nicméně na jedné straně narážíme na agresivitu pacientů, kteří mají někdy až nereálná očekávání o službách, jež jim budou poskytovány, a na druhé straně na vysokou míru zatížení personálu. Přes veškeré snahy o odbourávání byrokracie narůstají administrativní požadavky na personálu, což může vést k určité frustraci. Vyrovnat se s tím není opravdu jednoduché.

Jaké jsou hlavní investice, které vaše nemocnice plánuje v nejbližších letech?

Jsou to investice z Národního plánu obnovy, to znamená vybudování motolského onkologického centra a centra simulační medicíny. Tyto projekty čítají dohromady asi pět miliard korun a musí být hotovy do konce roku 2025, respektive začátkem roku 2026. Zároveň nesmí být ohrožen provoz nemocnice, je to velká výzva.

Jaké jsou největší úspěchy vaší nemocnice v posledních letech a jaký byl jejich dopad na kvalitu péče o pacienty?

Nevím, zda je to úspěch, ale pravda je, že motolská nemocnice je jednou z mála evropských nebo i světových nemocnic, které provádějí velké investiční rekonstrukční projekty za nepřetržitého provozu. Jedním takovým je výměna oken a zateplení celé budovy nemocnice pro dospělé, která právě probíhá. Musím říct, že za velký úspěch považuji to, že i když je pravidelně třetina nemocnice mimo provoz, výkony neklesly, byť pracujeme ve značně provizorních podmínkách.

Jaký je podle vás vztah mezi veřejným a soukromým zdravotnickým sektorem v České republice?

Na jedné straně doplňkový, na druhé straně antagonický. Při nedostatku zdravotnického personálu nepochybně dochází k pnutí. Soukromý sektor má mnohem větší finanční možnosti než různými regulacemi svázaný sektor veřejný. Samozřejmě je zde přetahování personálu a do jisté míry také „lukrativních pacientů“, to znamená pacientů, jejichž výkony jsou dobře honorovány ze strany zdravotních pojišťoven a zároveň od nich lze očekávat další příjem například z využití nabídky nadstandardních služeb. To je ten antagonismus. Ten doplňkový vztah znamená, že soukromá medicína nejvíce expanduje v oborech, ve kterých výkony nejsou hrazeny, typickým příkladem je plastická chirurgie, umělé oplodnění, některé formy ortopedie nebo rehabilitace. Takže je to takové neustálé potýkání se na široké hranici třecích ploch.

Jaká opatření by mohla být přijata pro zlepšení prevence a rané diagnostiky onemocnění v České republice?

To je spíše otázka odborná, ale obecně vzato platí, že z hlediska diagnostického je i díky evropským fondům české zdravotnictví dnes vybaveno velmi dobře. To, co schází, je povědomí pacientů o tom, jak se mají chovat ke svému zdraví. Na poli výchovy a prevence nás všechny čeká ještě obrovský kus práce.

Jakým způsobem by mohly být využity moderní technologie, jako například umělá inteligence, ke zlepšení kvality péče o pacienty v českém zdravotnictví?

Již dnes metody umělé inteligence nahrazují některá invazivní vyšetření, typickým příkladem využití metod umělé inteligence a zpracování velkých dat je posouzení vzorku krve, ze kterého jsme dnes schopní určit daleko víc informací než dřív. Umělá inteligence umí integrovat spoustu výstupů, které zdravotnictví produkuje, přivést je k jednomu pacien­tovi a z toho vyvodit poměrně důležité závěry pro jeho diagnostiku. Například z deseti tisíc snímků z CT nebo magnetické rezonance vybrat ten jeden, kde je skutečně nějaká malignita. Takže umělá inteligence je budoucnost. Klíčový problém českého zdravotnictví ale je, že v něm na tento typ IT technologií nejsou vůbec žádné zdroje.

Jakým způsobem se zajišťuje individualizovaná péče o pacienty a jaké jsou hlavní výhody tohoto přístupu?

Je rozdíl, jestli si pod individualizací zdravotní péče představujeme to, že někomu budeme poskytovat nadstandardní služby, nebo takzvanou personalizovanou medicínu. Personalizovaná medicína spočívá v tom, že se využívají diagnostické metody k určení správné diagnózy a následnému nastavení individuální léčby. Typickým příkladem této medicíny je dnes léčba rakoviny, každý nádor se v podstatě zkoumá individuálně a využívají se léčebné metody a prostředky stanovené pacientovi „na míru“. To je budoucnost zdravotnictví a doufejme, že i toho českého.