Rozhovory

Muž v civilu otevřel dveře a vpustil nás dovnitř. Ocitli jsme se v místnosti, jíž dominovaly obrovské monitory vyskládané do půlkruhu před řadou sedadel rozmístěných jako v kině, za nimiž stály stolky s počítači – místo pro instruktory. Za stolky byly samostatně stojící kukaně a v každé z nich kokpit s ovládacími prvky věrně kopírujícími daný typ letadla. Výhled jako z kokpitu simulovaly opět monitory.

Takhle vypadá místo, kde na pardubickém vojenském letišti probíhá taktický simulační výcvik pilotů. Muž, který nás provází, se jmenuje Otakar Prikner a je jedním z instruktorů, kteří piloty cvičí. Sám má za sebou bohaté zkušenosti vojenského pilota, stejně jako ostatní instruktoři působící v taktickém simulačním centru (TSC) Centra leteckého výcviku (CLV) spadajícím pod státní podnik LOM PRAHA. V TSC se cvičí převážně vojenští piloti ve využití letadlových zbraňových systémů jak pro vzdušné boje, tak pro údery na pozemní cíle nebo pro hotovostní systém k ostraze vzdušného prostoru České republiky.

Když mluvíte o simulačním výcviku, máte na mysli letadla s pevnými křídly, nikoli vrtulníky?

Přesně tak. Sice na papíře existuje i projekt pro vrtulníkové centrum, ale zatím po něm není poptávka taková, aby se ho vyplatilo postavit. Cvičíme na proudových letadlech, která využívá nebo využívala česká armáda. Máme tady JAS‑39 Gripen, L-159 ALCA, L-39 Albatros a od loňského roku máme i kokpit letounů F-16 Block 50/52 Fighting Falcon pro zahraničního zákazníka.

Čeští piloti na něm trénovat nemohou?

Mohou, ale primárně je určen přímo pro piloty těchto strojů, abychom rozšířili naše portfolio i na zahraniční zákazníky, kteří používají F-16, jako je Polsko, Slovensko – to ji teprve bude mít –, Belgie nebo i Thajsko.

Vy jste byli zařazeni do výcvikové sítě v rámci mezinárodní aktivity NATO Flight Training Europe (NFTE). Ta spolupráce se týká jenom tohoto simulačního centra?

Týká se to celého CLV státního podniku LOM PRAHA, základní výcvik probíhá od vrtulových po proudová letadla. Máme k dispozici stroje Zlín Z-142C AF, L-39C Albatros, v dohledné době i L-39NG (New Generation), ty jsou pro bojový výcvik, ale máme taky L-410, na něm se mohou cvičit dopravní piloti, a máme rovněž dosluhující Mi-17 a Enstrom 480B-G pro piloty vrtulníků. Ovšem něco jiného je cvičit pilota v letadle a něco jiného je naše simulační centrum. My jsme nadstavba, k nám už chodí zkušení piloti, kteří umějí ovládat letoun a tady cvičí to, co se v reálu prakticky nacvičit nedá. Naše primární určení je výcvik použití zbraní za hranicí viditelnosti (beyond visual range – BVR) ve vzdálenosti čtyřicet až sto kilometrů, na kterou se střílejí rakety. Konkrétně jde o aktivní rakety, což znamená, že raketa má svůj radar, v nějaké fázi letu ten radar zapne, najde si cíl, sdělí to pilotovi a ten se o ni dál nemusí starat.

Základem výcviku BVR je, že se létá vysoko a rychle – čili deset kilometrů a výš nadzvukovou rychlostí. Simulaci máme přivedenou k dokonalosti, takže když někdo udělá chybu a raketa ho simulovaně sestřelí, tak se mu rozprskne kokpit. Pilot tím pádem v té jednotlivé misi končí, vystoupí a jde si sednout do „kina“, kde cvičení dokouká na obrazovce. Potom se vyhodnotí, kde udělal chybu, a jede se znovu. Jak říkáme: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, proto se ty situace místy až přehrávají.

Kdo je váš nejčastější klient?

Vzdušné síly Armády ČR, konkrétně piloti ze základny taktického letectva v Čáslavi – ať už z gripenové letky, nebo z letky L-159 ALCA. Určený vedoucí kurzu AČR nás předem seznámí s tím, jaký scénář chtějí cvičit, a my jej v TSC naplánujeme a připravíme dle požadavků. Simulace pak vypadá tak, že letadla už jsou postavena ve vzduchu v nějaké pozici, takže odpadá čas vzletu nebo seřazení se do formace. Po spuštění simulace je krátký čas, dvě tři minuty, na navázání spojení, nastavení si celého systému a de facto se hned může začít konkrétní – většinou bojová – činnost.

Trochu mi to připomíná počítačovou hru.

Počítačová hra s hodně vysokou reálností simulace.

Vy si to programujete sami?

Simulační programy pro nás vytváří dceřiná společnost LOM PRAHA VR Group se sídlem v Brně. Všechno ostatní je komerční software, který běží normálně na windowsech.

Piloti mají dost věrné kokpity, výhled…

Ano, kokpity a vizualizace jsou postaveny tak, aby pilot viděl letadlo, když přiletí do skupiny, aby s ním mohl manévrovat, aby se dala vystřelit raketa a aby to také pilot vnímal, že raketu vystřelil. Vše v kokpitu se děje stejně, jako když pilot sedí ve skutečném letadle. To zajišťuje simulační software, který stále zdokonalujeme, stejně jako se zdokonalují letadla. Když se budeme bavit o simulovaném cvičení, kurzu, na jedné straně máme vytvořený model základního kurzu pro úplně nového zákazníka, který je tady poprvé a potřebuje se naučit uchopit tento simulační výcvikový nástroj, a na straně druhé pro opakované kurzy s piloty, kteří už vědí, co a jak, připravujeme vždy konkrétní scénář podle zadání vedoucího výcvikové skupiny. Tyto kurzy jsou naplánovány a létají se i nad konkrétním územím.

Co když chce někdo typ letadla, který nemáte?

Nový typ jsme schopní udělat tak do půl roku. Potřebujeme k tomu ale určité množství dat, nejlépe manuál k letadlu, ideál­ně i pilota, který to letadlo zná a bude s námi spolupracovat. Vyrobíme i přesné plastové modely plynových pák a kniplů (HOTAS – hands on throttle and stick) – teď se to tiskne na 3D tiskárně – a osadíme kokpit všemi spínači… To všechno jsme schopní udělat, pokud máme k dispozici potřebná data. Moc nás nezajímá třeba nějaká utajovaná frekvence pro vnitřní komunikaci, protože to my si vyřešíme svým způsobem. Nás hlavně zajímá, co se má ukazovat na displejích a kdy.

Jak moc je výcvik pilotů tajný?

My jsme schopní udělat výcvik neutajovaný i utajovaný. Neutajovaný režim pracuje s daty z otevřených zdrojů, všeobecně známými fakty, v utajovaném režimu pracujeme s reál­nými daty jak pro letadlo, tak pro rakety.

Situace, které cvičíte, vycházejí z reálných situací?

Některé situace jsou vymyšlené tak, aby splňovaly potřeby výcviku. Pilot, který je tu poprvé, se cvičí step by step, piloti na nějaké úrovni vycvičenosti se pak už pohybují v situaci, která se třeba stala. Vyberou si jako vzor například nějakou akci v Afghánistánu a my jim připravíme scénář. Většinou ho umístíme nad území České republiky, protože k němu máme mapy v nejvyšším rozlišení. Podle dodaného scénáře republiku rozdělíme na dvě území, piloti dostanou smyšlenou informaci, že tahle část je špatná, její letadla označíme červeně, tahle část je dobrá, ta má letadla modrá, neutrální letadla jsou zelená a k výcviku je vymyšlena nějaká legenda, jako že tahle část má nerostné suroviny, ta druhá zase něco jiného a že ta špatná část se rozhodla rozpínat. Na tom je postaven celý výcvik.

Většinou je týdenní od pondělí do pátku a obvykle začíná tím, že se takzvaně „provokuje“ – špatná strana lítá k hranici nebo občas za hranici, dobrá strana na to nějak musí reagovat a postupem času to přeroste v otevřený konflikt. Jsme schopní nasimulovat různé situace, třeba i rušení komunikace nebo radarů nebo závady letadlových a zbraňových systémů. Podle úrovně výcviku nejdřív pilot lítá bez rušení a závad, pak mu začneme simulovat různé úrovně rušení a různé závady, a až se dostane na vrchol žebříčku, tak to na něj nahrneme všechno.

Když se bavíme s Otakarem Priknerem o průběhu výcviku, přidá se k nám další bývalý pilot a současný instruktor Jiří Kapitán. Oba se shodují v tom, že pro piloty je výcvik neocenitelná zkušenost a příprava na situace, k nimž snad nikdy nedojde. Sami piloti výcvik dost prožívají a nejednou se stalo, že bylo sestřelenému pilotovi potřeba detailně vysvětlit, že opravdu udělal chybu, a proto byl sestřelen, protože piloti jsou ne vždy schopní uvěřit, že to, co je zde simulováno, se skoro rovná realitě. Zároveň je nutné mu i vysvětlit, jak se podobných chyb příště vyvarovat. Podle obou instruktorů dochází občas i k výměně názorů, když někdo v rámci skupiny letadel nesplní řádně rozkaz a dojde k sestřelení jeho nebo kolegů nebo to vede k nezdaru celé akce. „Je lepší si to vyříkat tady, než muset něco takového řešit v reálu,“ komentuje to Jiří Kapitán. Ostatně i taková výměna názorů pomáhá ve výcviku a v uvědomění si těch správných návyků.

Prohlídkou TSC jsme trochu přeskočili výcvikovou posloupnost, protože se týká pilotů, kteří už mají vlastní zkušenost s letadlem ve vzduchu. Než ale vůbec poprvé usednou za knipl, seznamují se se strojem a jeho funkcemi na zemi. K tomu jim slouží budova syntetického výcviku. I v ní jsou věrné kopie kokpitů letadel a tentokrát už i vrtulníků.

Ujímá se nás Jiří Kapitán a přivádí nás k prvnímu kokpitu vrtulníku Mi-17. „Tady si může pilot vyzkoušet spuštění stroje, vzlet a další základní procedury. Zároveň trenažér slouží k procvičení nouzových postupů, to jsou situace, kdy se za letu nebo na zemi něco pokazí. Takto na trenažéru se to naučí snadněji, protože něco jiného je přečíst si návod a něco jiného je si to rovnou vyzkoušet. Nacvičují se tu i prvky, jako je autorotace, to je situace, kdy vypoví motor a stroj se pak pomocí autorotace snese k zemi. Když se to pak stane v reá­lu, pilota to nepřekvapí,“ popisuje princip výcviku u napodobeniny kokpitu Mi-17 Jiří Kapitán.

Během syntetického výcviku se piloti seznamují se základními procedurami i se situacemi v případě nebezpečí. Zdejší centrum využívají i piloti, kteří už mají něco odlétáno na opravdových strojích a chtějí si třeba vyzkoušet nějakou situaci, ke které by za letu mohlo dojít.

Vedle kokpitu pro Mi-17 je nově vybudovaný kokpit pro vrtulníky Enstrom 480B-G. Jiří Kapitán upozorňuje na rozdíly v ovládacích prvcích, jednak v jejich počtu (u Mi-17 je těch přístrojů mnohem víc) a pak také v tom, že Mi-17 dosud využívá analogové přístroje, zatímco Enstrom už jen digitální. „Naše trenažéry ovšem neslouží pouze k výcviku pilotů, ale také k výcviku technického personálu, protože i ten by měl umět spustit letoun nebo vrtulník a vědět, jak co funguje. Ti lidé tu absolvují týden nebo dva, seznámí se se všemi systémy a zároveň si je mohou vyzkoušet. Je to pro ně daleko záživnější, když si mohou všechno osahat, a urychluje to proces celého výcviku.“

V tomto simulačním centru začali rovněž využívat brýle pro virtuální realitu. Na rozdíl od displeje umožňují tyto brýle pilotovi vnímat celý prostor kolem něho. Efektní je to při akrobatických prvcích, když pilot s letadlem provede obrat nebo vývrtku. To pak má také žaludek až v krku, ačkoli se ve skutečnosti na svém sedadle ani nehne.  

V tomto výcvikovém centru je poměr pilotů vrtulníků a letadel s pevnými křídly zhruba půl na půl. Jak ovšem Jiří Kapitán dodává, v poslední době mírně převažují piloti vrtulníků, což souvisí s přezbrojováním armády ze sovětských Mi-24 na americké AH-1Z Viper a UH-1Y Venom. Podotýká také, že to všechno, co kolem sebe vidíme, je docela nákladné. „Něco to stojí, to ano, ale hodina letu je mnohem dražší než hodina na trenažéru. Ale naše simulační centrum kromě toho, že výcvik zrychluje a zlevňuje, tak jej především dělá bezpečnějším. A prvek bezpečnosti je pro nás stěžejní,“ uzavřel Jiří Kapitán.