Rozhovory

Research director, head of IDC EMEA manufacturing insights. Snad by se to dalo přeložit jako ředitel výzkumu trendů v oblasti výrobních podniků pro region EMEA ve společnosti IDC. Nicméně co si máme pod tímto pojmem představit?

Společnost IDC se zabývá primárně analýzou IT trhů, ať už se jedná o výdaje firem za jednotlivé digitální technologie a hardware, anebo naopak o predikce, kolik společnosti v jednotlivých vertikálách (výroba, finanční instituce, veřejná správa apod.) budou za tyto technologie utrácet v budoucích horizontech. Ke správné interpretaci těchto dat je třeba mít velmi detailní oborovou znalost, což jsou v případě týmu, který vedu, výrobní společnosti. Naše zaměření je primárně na dění v regionu EMEA, zejména v západní Evropě a Africe. Pomáhá nám i rozložení týmu – kromě mě v Praze jej tvoří ještě kolegové v Německu a Velké Británii. 

Vydáváme studie o jednotlivých technologiích aplikovatelných ve výrobních společnostech (například cloud, IoT, digital twin) a přístupu k digitální transformaci. Všechny studie jsou založeny na datech, která IDC sbírá prostřednictvím průzkumů mezi vedoucími pracovníky po celém světě. Tyto studie si pak od nás kupují zejména velké IT a výrobní firmy a na jejich základě upravují své produktové strategie, respektive informace využívají při výběru technologií. Typicky se například jedné o systémy ERP nebo platformy IoT.

Nedílnou součástí naší práce je rovněž přednášení na technologických konferencích, účast v diskuzních panelech a publikování odborných článků. Můj tým také pomáhá výrobním společnostem s nastavením digitální transformace – namátkou jsme za poslední rok řešili projekty v Portugalsku, Itálii a Egyptě. Toto sice není naší hlavní činností, firmy se ale na nás obrací s tím, že by rády využily k rozhodování data ze studií a průzkumů IDC.

Dá se říct, že jste expert na průmysl 4.0?

Vidím se spíše v pozici experta na výrobní průmysl jako takový s vysokým přesahem do procesů a strategií digitální transformace. Průmysl 4.0 do této oblasti rozhodně patří. Věnuji se mu přibližně od roku 2015, kdy jsem přispíval do jedné z kapitol snad první publikace na toto téma – „Průmysl 4.0. Výzva pro Českou republiku".

Průmysl 4.0 se sestává ze šesti vzájemně propojených pilířů. Můžete nám je, prosím, představit?

Těch pilířů může být i více než šest, záleží na interpretaci: 3D tisk, IoT, kybernetická bezpečnost, autonomní roboti, simulace, big data, cloud computing, systémová integrace a rozšířená realita. Společné mají zejména to, že se jedná o technologie postavené na datech. Tato data pak mohu být integrována a dále využívána k fyzickému řízení technologií, simulacím v reálném čase nebo k analýzám velmi složitých závislostí a následně i k predikcím chování technologie nebo celého ekosystému.

Jak je na tom český průmysl, co se týče automatizace, digitalizace, zavádění chytrých a úsporných řešení či práce s daty? Máte nějaká konkrétní data, jaké procento firem již aktivně aplikuje průmysl 4.0 ve svých provozech?

Přístup českých výrobních společností k implementaci digitalizace, a zejména automatizace se stále zlepšuje. Na druhou stranu je otázka, zda se zlepšuje i samotná produktivita a tím i konkurenceschopnost výrobních podniků. Když pominu jasné přínosy automatizace, v rámci digitalizace procesů a práce s daty mnoho firem stále není schopno vytvořit smysluplný business case a splnit podmínku návratnosti investice do jednoho či dvou let.

V předchozím zaměstnání můj tým vytvářel a publikoval řadu studií na téma zavádění průmyslu 4.0 do českých firem a vždy velmi záleželo na velikosti vzorku a na tom, kdo z výrobní firmy dané informace do studie poskytoval. Skutečnost nakonec byla vždy trochu jiná, neboť řada odpovědí byla spíše přáním nežli realitou. Pravda však je, že většina výrobních společností napříč průmyslem se některé z výše uvedených oblastí průmyslu 4.0 věnuje. Opět je otázka, jak úspěšně.

Důležitý je bezesporu hlavně tah na branku v oblasti inovací, nejlépe v návaznosti na investice do digitálních technologií – a zde však za západní Evropou výrazně zaostáváme. Například dle průzkumu IDC z roku 2019 respondenti z českých výrobních společností z 80 procent uvedli, že do IT a digitálních technologií investují méně než pět procent svého ročního obratu. Naopak 55 procent respondentů ze západní Evropy uvedlo, že investují mezi pěti až devíti procenty svého ročního obratu, přičemž méně než pět procent ročního obratu investuje okolo 33 procent respondentů. Pokud si ještě do rovnice úspěšnosti dosadíme výše obratů a zisků západoevropských společností, bude se nám jejich náskok opravdu jen velmi těžko dohánět.

Jaký je váš názor na European Green Deal neboli zelený úděl? Je to příležitost, nebo hrozba pro český průmysl?

Green deal tu je a tento fakt prostě musíme přijmout. Vnímám ho pro český průmysl jako příležitost i jako hrozbu zároveň. Příležitost vidím v možnosti vyvíjet a dodávat technologie, které umožní naplňování trvalé udržitelnosti napříč odvětvími lidského snažení. Zejména se jedná o dodávky do energetiky či výrobních linek, vývoj materiálů nebo o celou oblast chytrých měst a mobility. Hrozeb pro český průmysl nalezneme celou řadu, jednou z největších jsou zřejmě investice do budov, výrobních technologií a zajištění energií. S investicemi a provozními náklady souvisí i tlak na využití environmentálně přijatelných materiálů a zajištění celého procesu recyklace. Pro české výrobní společnosti, které se pohybují na hraně ziskovosti, toto však může být obrovským problémem, který ve vazbě na následky pandemie covidu-19 může ještě urychlit pád některých z nich do insolvenčního řízení.

Vzhledem k vašim dlouholetým zkušenostem z průmyslu a s průmyslovými firmami jste pro zavedení eura u nás, nebo ne?

Z pohledu průmyslu jsem spíše pro zavedení eura, i když vnímám diskuzi, že technicky se nejspíš pro podniky jako takové mnoho nezmění. Respektive euro pomůže zejména exportérům, kterým nepředvídatelné výkyvy kurzů způsobují problémy.

My jako vydavatelé jsme každý rok v kontaktu se stovkami firem a můžu vám zcela otevřeně říct, že v ČR je bohužel velké procento firem, které stále dělají, že se jich snižování emisí CO_2, dekarbonizace či zavádění chytrých a úsporných řešení netýká. Rozhodnutí již padlo a třeba konkrétně oblast automotive jde cestou elektromobility nebo energetika bude převážně tvořena jenom z obnovitelných zdrojů. Máte stejnou zkušenost?

Diskuze na téma trvalé udržitelnosti je na stole oprávněně, v západní Evropě se ve výrobní sféře jedná o klíčové téma. Společnosti berou snižování emisí CO₂ a dekarbonizaci velmi vážně a intenzivně hledají řešení, která je co nejefektivněji posunou do pásma daného regulátorem. Obecně evropské nebo i národní regulace mají na výrobní sféru zásadní vliv, což je vidět zejména v mobilitě a energetice. Byznysový dopad je samozřejmě velmi diskutabilní, neboť řada opatření se musí následně dotovat z veřejných zdrojů. Až budoucnost nám nejspíše ukáže, zda jsme, minimálně v Evropě, zvolili tu nejoptimálnější cestu.

Pojďme trochu obrátit list. Každá krize je zároveň příležitost. Na jakých pilířích byste postavil vy náš restart průmyslu?

Slovo inovace je do jisté míry klišé, ale v průmyslové oblasti ho vnímám jako zásadní. Diskuze nad tím, jak zvyšovat přidanou hodnotu v nějakém viditelnějším měřítku, považuji spíše za přání než za něco, co firmy uskuteční samy pouze svými silami. Důležitá je zejména schopnost intenzivní, a hlavně účinné spolupráce zejména mezi samotnými výrobními společnostmi, technologickými firmami a vývojovými centry (včetně akademického prostředí).

Málokterá firma v naší zemi má kapacity na to, reálně a zejména dlouhodobě konkurovat globálním lídrům, a proto je třeba neustále hledat spojence ve vytváření a prodeji nových řešení, produktů i služeb. I průmysl bude muset změnit strategii a začít hledat nové zdroje zisků, což se firmám na západě daří zejména díky osvojení si strategie prodeje služeb postavených na digitálních technologiích namísto prodeje pouze samostatného výrobku. Dle mého názoru tedy není zase tolik důležité, jak vysoko firma stojí z hlediska dodavatelského řetězce – dodavatel vs. výrobce finálního produktu –, ale to, jak dokáže realizovat zisk z toho, čím se celkově zabývá. A právě digitální servisy umožňují vytvářet další přidanou hodnotu, navíc velmi odolnou vůči výkyvům na trhu. Typicky se jedná o služby založené na předplatném či „as service", kdy zákazník platí za skutečně využitou jednotku spotřeby.

Máte teď aktuálně něco, co byste nám chtěl sdělit, možná třeba i v souvislosti s celosvětovou pandemií covidu-19?

V mém týmu se podrobně věnujeme situaci okolo pandemie covidu-19, zejména pak v západní a střední Evropě. Vidíme, že firmy, které se dokázaly rychle přizpůsobit situaci, zároveň byly velmi rychle schopné začít vyrábět produkty pro potřeby společnosti. Toho dosáhly zejména díky schopnosti navázat spolupráci s jinými firmami, jež například poskytly materiál pro výrobu, logistické či výrobní kapacity. Velkou roli hráli i dodavatelé digitálních a automatizačních technologií a systémoví integrátoři. Společnými silami se pak v extrémně krátké době začaly produkovat hygienické a ochranné pomůcky. Toto úsilí by mělo být pro výrobní společnosti inspirací i do budoucna.

Další oblastí, kterou řada výrobních firem nedocenila, je řízení dodavatelských řetězců, tzv. supply chain. Jasně se v posledních měsících ukázalo, jak zranitelné je zásobování výrobních provozů. Ponechávám stranou diskuze o rozsahu přesunu výroby z Asie zpět do Evropy, protože u neregulovaných odvětví vždy bude rozhodovat hlavně poměr mezi cenou a rizikem. Do budoucna tak bude třeba se zaměřit na zvýšení odolnosti těchto řetězců, zejména prostřednictvím využití digitálních technologií, které umožní procesy řídit na základě transparentních dat v reálném čase. Zajímavým přístupem je jistě i nahrazení lineárních vztahů zákazník–dodavatel platformovým přístupem, kdy technologie propojuje zákazníka se sítí dodavatelů dle nejlepších aktuálních parametrů. Samotná digitální technologie pak umožňuje i flexibilní přesun velkého množství dat v reakci například na nenadálé události v místě výroby.   

Již několikrát jsem zaznamenal u progresivních, moderních, vlastně takových mladých ekonomů-vizionářů, že rádi používají větu typu: Teď je pro ČR nezbytně důležité, abychom se soustředili na budoucnost, ne na minulost. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Věřím tomu, že alespoň ve výrobní sféře je třeba se dívat oběma směry. Navíc stejně budoucnost modelujeme primárně podle minulosti. Jako důležitější než časové hledisko ale vnímám potřebu dívat se okolo sebe, do zahraničí, vzdělávat se, neustále hledat nové přístupy, učit se od nejlepších a k rozhodování využívat správná a netendenční data. Nevymýšlet „kolo", nebýt zase příliš vizionářský ani příliš konzervativní. Agilně reagovat na situaci v našem regionu i ve světě, vnímat správně globální trendy i geopolické vlivy. To nám pak zajistí tu nejlepší připravenost, a tím i konkurenceschopnost.

Připravil Marek Rottenborn