Novinky
Z cizího neboli státního krev neteče, že?
Podle předsedkyně Národní rozpočtové rady Evy Zamrazilové jsou veřejné finance ve velké strukturální nerovnováze. Stát není schopný z příjmů pokrýt ani mandatorní výdaje, tedy platby, které je povinen zajišťovat ze zákona. Jde například o důchody, sociální dávky a podobně. Kvazi mandatorní výdaje pak představují mzdy pracovníků rozpočtových a příspěvkových organizací.
Růst mandatorních i kvazi mandatorních výdajů
Od 1. dubna 2020 se například zvýšilo existenční minimum o 290 korun z 2200 na 2490 korun. Růst této proměnné automaticky zvýšil také přídavky na děti, porodné a příspěvek na bydlení. Průměrný starobní důchod v minulých letech rostl, od ledna příštího roku se zvýší o dalších 805 korun a bude činit 16 280 korun.
Na platy státních zaměstnanců má jít z letošního rozpočtu zhruba 239 miliard korun. Podle Nezávislého kontrolního úřadu loni platy pracovníků veřejného sektoru představovaly celkem 232,5 miliardy korun, což je proti roku 2016 nárůst o 81 miliard korun
Ze státního rozpočtu je placeno zhruba 400 tisíc zaměstnanců, podle informační brožury ministerstva financí Státní rozpočet v kostce je to přesně 482 270 lidí, což je proti loňskému roku nárůst o 6901 pracovníků. Učitelů je187 975, policistů, příslušníků vězeňské služby a celníků 67 348, vojáků 26 395. Jak dále plyne ze studie ekonomického institutu IDEA při CERGE-EI, 66 tisíc lidí placených státem lze označit za státní úředníky a na jejich odměny stát ročně vydává kolem 23 miliard korun. Po odečtení inflace objem platů za posledních deset let úředníkům stoupl o deset procent, v roce 2012 byl průměrný plat ve státní správě 26 841 korun, na ministerstvech 36 741 korun.
Paradox těchto voleb: hlasy pro Babiše za naše peníze
V České republice je, nepočítaje v to zaměstnance státu, kolem 5,3 milionu ekonomicky aktivních lidí. Ze všeho, co vymyslí, vytvoří nebo vybudují, část formou daní odevzdají do státní pokladny, ale vláda z toho nezaplatí ani to, co podle zákona musí. Takový způsob hospodaření je neudržitelný.
Babiš je třetí nejbohatší Čech, přisuzuje se mu majetek v hodnotě 74 miliard korun. Ten představuje koncern Agrofert, momentálně zaparkovaný ve svěřeneckém fondu, který je jedním z našich největších zaměstnavatelů. V Česku v něm pracuje asi 34 tisíc lidí. Jejich platy se pohybují kolem republikového průměru, ale jistě by nikoho z pracovníků holdingu nenapadlo, že se mu odměna zvýší kdykoli o to požádá, nebo dokonce aniž to udělá, čistě z dobrého srdce managementu. Tímto způsobem Babiš odměňuje pouze voliče před volbami, ovšem nikoli ze svého, ale z eráru – ze státního rozpočtu. Předseda hnutí ANO zneužívá své postavení šéfa kabinetu, kupuje si moc za naše – veřejné peníze. Navyšuje mandatorní výdaje, na které stát nemá, korumpuje pracovníky státní správy, seniory i nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva, aby mu v nadcházejících parlamentních volbách dali svůj hlas. To je absurdní situace.
Kvalitu nenahradí kvantita
Malé zamyšlení na závěr. Finsko má jeden z nejúspěšnějších vzdělávacích systémů v Evropě. Loni na 5,531 milionu obyvatel Finské republiky připadalo 63 500 učitelů. V České republice máme 187 975 učitelů na 10,7 milionu obyvatel, tedy asi o třetinu více, než připadá na jednoho Fina, přitom kvalita českého vzdělávání vychází z evropských srovnání jako podprůměrná. Prestižní srovnání PISA ji podle vědecké a matematické gramotnosti hodnotilo v roce 2019 jako devátou nejnižší a Světové ekonomické fórum jako desátou v Evropě.
Opravdu potřebujeme tolik učitelů? Finové mají jedno z nejkratších vyučování na světě, skoro nejméně úkolů a nejdelší přestávky. Přirozeně že kvantita nikdy nenahradí kvalitu. A tak je to i s ostatními státními zaměstnanci, ministerstvem financí počínaje a zahradníky v Lánské oboře konče. To by ale vyžadovalo efektivní státní správu, kterou nemáme. I proto se čím dál více zadlužujeme.
