Novinky

Někdo tvrdí, že život po skončení pandemie bude jiný. Je to i podle vás tak, že pokusy vrátit ekonomiku tam, kde byla před covidem, jsou zbytečné a naopak je potřeba soustředit se na její bezemisní přeměnu?

Nejsem revolucionář. Taky si nemyslím, že by pandemie nějaké revoluční změny přinesla. Určitě ale urychlila některé trendy, které se objevily už před rozšířením koronaviru, a já to směřování považuji za pozitivní. Ukázalo se, že je výhodné využívat alternativních pracovních úvazků jako home office. Zaměstnavatelé byli v tomto příliš konzervativní a k práci z domova neměli důvěru. Kromě toho globální dodavatelské řetězce odhalily svou zranitelnost. Na jejich zkrácení, tedy stěhování práce a investic například z jihovýchodní Asie zpět do Evropy může vydělat i Česká republika.

Za důležité dědictví covidu také považuji urychlení digitalizace, automatizace a robotizace. Akcelerace těchto trendů nás posouvá k jevu, kterému s kolegy říkáme druhá ekonomická transformace. Ta první trvala od roku 1989 do roku 2021, do začátku pandemie, a byla celkem úspěšná, ale její koncept z 90. let, založený na levné pracovní síle, výhodné lokalitě a kvalitní infrastruktuře, se vyčerpal. Díky této transformaci jsme hospodářsky dohnali jih Evropy, Řecko, Portugalsko a částečně i Španělsko a Itálii. Nyní se potřebujeme soustředit na finální výrobu, motivovat „naše“ zahraniční firmy, aby část zisku investovaly u nás a nepřicházeli jsme ročně o 300 miliard korun na dividendách. Potřebujeme zvýšit produktivitu digitalizací, automatizací a robotizací. To jsou hlavní úkoly na příštích pár desítek let, abychom dostihli také Skandinávii, Benelux, Německo a Rakousko. Dokážeme to, pokud se nedopustíme nějakých šíleností jako vystoupení Česka z Evropské unie a podobně. Jsme šikovní a schopní, ale potřebujeme čas. Ten jsme v naší historii zatím nikdy neměli. Doufám, že se toho prokletí tentokrát už zbavíme.

Ovšem západní Evropa nebude čekat, až si vyřešíme naše strukturální ekonomické problémy. Je skutečně reálné, abychom řekněme za dalších 30 let patřili k nejvyspělejším státům Evropy? Vzpomínám si na nadšeneckou vizi z 90. let, že do 15 let budeme na hospodářské úrovni Rakouska...

Věřím, že to reálné je. Český byznys urazil od roku 1989 obrovský kus cesty. Vznikly firmy, které představují světovou špičku ve svém oboru, mám na mysli třeba společnost Linet, Avast, Alza nebo Rohlík a další. Jsem přesvědčen, že pokud k tomu bude prostor a čas, podobných firem bude přibývat.

Patří do vaší druhé ekonomické transformace také dostavba Jaderné elektrárny Dukovany?

Základ takzvaného energetického mixu České republiky by do značné míry mělo tvořit jádro, ať již to bude dostavba stávajících jaderných elektráren, nebo využití malých modulárních atomových reaktorů. Zemní plyn je, zejména kvůli teplárenství i cenové dostupnosti energií, nezbytný pro období přechodu k energetice založené na jádru a obnovitelných zdrojích. V těch, hlavně ve fotovoltaice, máme ještě značné rezervy. Je ale nezbytné, aby česká reprezentace vyjednala v Bruselu, že jádro je čistý zdroj energie, využitelný členskými státy v rámci jejich energetického mixu. Česká republika objektivně nemá přírodní podmínky, které by jí umožnily v dostatečné míře využít větrné nebo vodní elektrárny ani fotovoltaiku.

Rozhodnutí, jak zajistit naši energetickou bezpečnost, jestli dostavět Dukovany, nebo se orientovat na výzkum, vývoj a výrobu malých modulárních reaktorů, musí udělat vláda a společnost ČEZ. Ovšem modulární reaktory zatím na trhu nejsou k dispozici, a proto je dost dobře nelze zakalkulovat do nyní připravovaného řešení.

Pouhá třetina tuzemských podniků má vypracovanou strategii snižování uhlíkové stopy, dalších 43 procent firem ji vůbec nehodlá připravovat, jak vyplývá z průzkumu Zlepšení podnikatelského prostředí. Jeho výsledky zveřejnilo letos v září Sdružení pro zahraniční investice. Podle průzkumu agentury STEM z loňského května 70 procent Čechů a Češek ještě před rokem neslyšelo o plánu „Zelená dohoda pro Evropu“ neboli green deal. Je to pro vás překvapení?

Je to zarážející, protože snaha o zabránění změně klimatu, dekarbonizace a udržitelnost jsou nyní zásadní politická témata ve všech evropských státech a měla by tedy být i u nás. Fakt, že ještě stále to tak docela není, přičítám na vrub především našim politickým elitám. Podle mě nevnášejí tyto náměty do veřejného prostoru tak, jak by měly. Nevedou o tom dostatečně intenzivní celospolečenskou diskuzi a nevysvětlují lidem příčiny a důsledky této komplexní změny evropské ekonomiky. Přitom Česká republika je jeden z nejprů­myslo­vějších států v Evropské unii a souhlas našeho premiéra Andreje Babiše v roce 2019 v Bruselu s plánem green deal bude pro nás těžší a nákladnější než pro většinu ostatních unijních zemí.

V souvislosti s náklady na „zelenou“ transformaci zdůrazňujete, že Česko se musí dostat z pasti levné ekonomiky a zároveň vyjednat s Evropskou komisí pro ně reálné emisní cíle a, jak už jste řekl, především prosadit v Bruselu, aby jádro bylo akceptováno jako čistý zdroj energie. Nepřipadá vám, že vedete tak trochu boj s větrnými mlýny?

V jednom z mých posledních rozhovorů moderátor Čestmír Strakatý konstatoval, že si pro veřejnou debatu nevybírám právě populární témata. Zmínil například vstup České republiky do eurozóny, zelený úděl a podporu jaderné energetiky. Já ale nejsem politik, abych musel říkat to, co se lidem líbí. Naopak, můžu si dovolit mluvit o tom, co podle mého názoru naše země potřebuje. Nezájem nebo lhostejnost mě určitě nepřinutí tuto diskuzi vzdát jen proto, abych byl více oblíbený.

Považuji za svůj úkol vysvětlovat, že předsudky, obavy a strach z přijetí eura a přechodu na čistá paliva a s tím související elektromobilitu jsou zbytečné. Lidé se například bojí vstupu do eurozóny, protože si myslí, že ho provází zdražení. To je ale jen mýtus, který už vyvrátili Slováci, když v lednu 2009 přijali euro, a počáteční nervozita z vyšší inflace či zdražení výrobků se nepotvrdily. Naopak, výhody se ukázaly být větší, než se původně předpokládalo. Nevyčítám českým politikům, že nestanovili termín pro vstup ČR do eurozóny. Když je sedmdesát procent občanů proti, tak to ani nejde. Vadí mi ale, že nechávají lidi, aby věřili ira­cio­nálním pověrám.

Česká ekonomika je orientovaná na export, převažující část vývozu směřuje do unijních států. Nepředstavuje pro naše hospodářství jeho existence vně eurozóny zbytečnou zátěž?

Náš vývoz se skutečně z 80 procent realizuje do zemí EU. Pro tuzemské exportéry ovšem změny kurzu koruny představují velký problém, protože nemohou předvídat, zda naše měna právě posílí, nebo oslabí, a to jim působí chaos v jejich finančním plánování. Přitom úplně neplatí, jak někdo tvrdí, že korunu můžeme výborně použít k podpoře domácí ekonomiky tím, že centrální banka sníží její kurz, čímž se bude vyvážet s vyšším ziskem. Neplatí to, protože jsme otevřená ekonomika, to znamená, že také hodně dovážíme, především suroviny. To znamená, co exportéři vydělají na vývozu produktů, to prodělají na importu materiálů.

Slovensko má slabší ekonomiku než my a vstoupilo do eurozóny v čase celosvětové finanční krize, přesto si 70 procent slovenských občanů dnes nepřeje vrátit se k národní měně. V Česku je to přesně obráceně, ačkoli Češi s eurem nemají žádnou zkušenost. Já jsem přesvědčen, že kdyby naši politici měli odvahu začít připravovat vstup do eurozóny, že by to dopadlo stejně dobře jako ve Slovenské republice. Ročně bychom přitom ušetřili desítky miliard, které platíme za směnu korun za eura, za pojištění firem proti výkyvům kurzu atd.

Netvrdím, že přijetí eura nepředstavuje také nevýhody, ale výhody převažují. Má to i politický význam. Dokud byla Velká Británie se svou librou v Evropské unii, svým vlivem zaštítila ekonomické zájmy členských zemí stojících mimo eurozónu. To už nyní neplatí, a proto by pro nás bylo lepší, abychom, jak říkají Britové, byli u stolu, a nikoli na stole. Lepší být součástí elitního spolku a spolurozhodovat, než stát mimo něj a odevzdaně čekat, jak to dopadne.