Novinky

Letos v dubnu oslavilo Centrum leteckého výcviku Pardubice (CLV) spadající pod státní podnik LOM PRAHA s.p. dvacet let své existence. Jde o vrcholové pracoviště v rámci Ministerstva obrany České republiky, které připravuje vojenské piloty i pro bojové mise. Jde rovněž o špičkové pracoviště v rámci Evropy a pro nás bylo velmi zajímavé vydat se po stopách jeho vzniku i po cestě, která jej dovedla až na vrchol mezi leteckými výcvikovými organizacemi NATO. Na vojenském letišti v Pardubicích nás přijali zástupce ředitele CLV pro pozemní výcvik Ing. Jaroslav Šefl (JŠ), vedoucí oddělení taktického simulačního centra (TSC) Ing. Otakar Prikner (OP) a zástupce ředitele CLV pro logistiku Ing. Petr Jemelík (PJ).

Jaké byly začátky CLV?

PJ: V průběhu let 2002–2003 se rozhodlo o zrušení tehdejší 34. základny speciálního letectva, která sídlila v Pardubicích a mimo jiné v sobě zahrnovala tři výcvikové letky školního letectva vzniklé v roce 1993 po rozdělení republiky. Následně armáda zvažovala, zda zvolí jinou formu svého výcviku nebo zda jej outsourcuje. Nakonec se rozhodla pro druhou cestu a na základě bývalých technických letek a letecké skupiny instruktorů vznikl koncept leteckého výcviku zařazeného do tehdy nově vzniklého státního podniku LOM PRAHA. Začátkem roku 2004 byli přijati pilotní instruktoři, technici a nezbytný zabezpečující personál. Není žádným tajemstvím, že v drtivé většině to byli lidé, kteří odešli několik měsíců předtím ze zdejší zrušené letecké základny Armády České republiky. 

Na půdorysu, který tenkrát čítal osm vrtulových letounů Zlín Z-142C AF, osm proudových podzvukových strojů L-39C, šest vrtulníků Mi-2 a jeden dopravní letoun L-410UVP-T Turbolet, a při zhruba osmdesáti lidech pracujících v jedné směně vzniklo jádro leteckého výcviku. Po počátečních dvou letech se projekt ukázal jako životaschopný a armáda nás požádala, abychom rozšířili výcvik na dvě směny – aby se létalo ráno i odpoledne s protažením do noci. To znamenalo nabrat dalších asi čtyřicet spolupracovníků – techniků, ale i pilotů instruktorů. K tomu jsme přidali výcvik na transportních vrtulnících Mi-17. Ze začátku byla letadla pronajata od Armády České republiky a my jsme za ně platili nájem, později je Ministerstvo obrany ČR vložilo do majetku společnosti LOM PRAHA s.p. a v tomto režimu je provozujeme dodnes. 

JŠ: Taktické simulační centrum, jako součást CLV Pardubice, vzniklo v roce 2011. Předtím piloti jezdili na taktický výcvik do Švédska. V rámci kontraktu byl i transfer švédského know-how do České republiky a díky tomu vznikla specifikace, jak by taktické simulační centrum u nás mělo vypadat. V květnu se koplo do země a koncem listopadu 2011 už probíhal první kurz, prvotně na JAS-39 Gripen, pak se k tomu přidaly i další typy letounů. 

Jaký je účel taktického simulačního centra?

OP: TSC slouží k taktickému výcviku pilotů, kteří jsou už plně vycvičení. My jsme taková třešnička na dortu – u nás si zkoušejí většinu letových situací, které v reálném životě nejde až tak úplně absolvovat. Na simulovaném cvičení se trénují vzdušné boje (air to air), údery na pozemní cíle (air to ground) nebo hotovostní lety (quick reaction alert – QRA), mise air policing. Hlavní oblastí je vzdušný boj, v jehož rámci používáme rakety s aktivním nebo poloaktivním naváděním. Aktivní rakety mají vlastní radar, který v určité fázi letu zapnou, najdou si cíl, oznámí pilotovi, že se o ně nemusí starat a letí si dál samy na cíl. Poloaktivní rakety je potřeba celou dobu dráhy letu navádět radiolokátorem z letadla, z něhož byly vystřeleny. Bavíme se například o raketách středního dosahu typu AMRAAM, které se střílejí na desítky kilometrů – někde mezi šedesáti a sty kilometry, možná malinko přes sto kilometrů, záleží na podmínkách, výšce letu, rychlosti a dalších faktorech. 

Přijíždí k nám hlavně piloti české armády, kteří prošli přeškolovacím výcvikem ve Švédsku, už si něco odlétali na gripenech a v České republice jsou většinou zařazení v hotovostním systému. U nás drilují činnost se zbraňovými systémy a s radiolokátorem, dále se učí reagovat na podmínky rušení rádiové komunikace, rušení radaru, řešit složité situace, vzájemnou spolupráci ve skupinách a výhody a nevýhody některých uskupení letadel v případě útočné nebo obranné akce.

Trénujete rovněž předsunuté letecké návodčí?

OP: To jde ruku v ruce. Vždy jsou k výcviku potřeba řídicí bojové činnosti GCI (ground-controlled interception) a pro některá cvičení a údery na pozemní cíle si armáda nebo zákazník zajišťují předsunutého leteckého návodčího (forward air controller – FAC), který tam má své pracoviště a navádí letadla na pozemní cíle tak, jak to vidí on ze své pozice.

Zajišťujete výcvik pouze pro naši armádu, nebo i pro zahraniční zákazníky?

OP: Hlavním partnerem je Armáda České republiky, pro kterou bylo simulační centrum vytvořeno. Zhruba do roku 2010 jsme využívali podobné simulační zařízení ve Švédsku, ale přišel požadavek na vybudování takového zařízení i u nás. Kromě české armády jsme později přibrali i zhruba deset zahraničních zákazníků, kteří u nás průběžně cvičí. Jsme samozřejmě připravení přijmout i další zahraniční zájemce.  

V TSC disponujeme kokpity letounů JAS-39 Gripen, L-159 ALCA, L-39 Albatros a zhruba poslední dva roky tady máme entitu F-16 Block 50/52. Na těchto letadlech máme modely řídicích prvků přesně podle reálných spínačů a funkcionalit, nemáme zde všechny možnosti plánování navigační situace, plánování je omezeno na přípravu mise v systému, nicméně funkcionality pro taktické použití – radarová stránka, nastavení raket atd. – fungují tak, jak fungují v reálném letadle. Kromě těchto čtyř letadel s reálnými ovládacími prvky a s reálnými výkony máme ještě univerzální kokpit stíhacího letounu – je to nadzvukový proudový letoun upravený pro zákazníka, který nemá žádné z našich letadel, ale chce cvičit vzdušné situace za hranicí dohlednosti BVR (beyond visual range) třeba s raketami typu AMRAAM. Ale pokud bude konkrétní zákazník vyžadovat konkrétní typ letounu a dostaneme k tomu dostatečná data a pilota, který nám to potom otestuje a s nímž pak upravíme výkonové křivky, jsme otevření připravit i jiný typ letounu, než tady máme. 

Je to případ i Slovenska, které bude mít F-16 Block 70, kde je výkonnější radar? 

OP: Přesně tak. Pokud bychom dostali data, připravíme Block 70. Ale i když nedostaneme, jsme na základě požadavků schopní upravit modely letounů a raket, protože na všechno máme editory. Pokud nám zákazník řekne, že tenhle cíl s takovou odraznou plochou chce, aby se na radaru objevil na takovou vzdálenost, jsme schopní to pomocí editoru nastavit a je celkem jedno, jestli to je reálné nebo není. Měli jsme zákazníka, který nelétal s L-39 Albatros, ale měl letouny Alpha Jet, které jsou výkonově silnější, nicméně přístrojově velmi podobné. Tak jsme upravili výkon motoru „třicetdevítky“ tak, aby odpovídal Alpha Jetu.

Máte i scénáře pro boj na krátkou vzdálenost?

OP: Pokud chce zákazník cvičit přepady vzdušných cílů nebo prostě boje na krátkou vzdálenost, tak to umíme, ale jsme omezení vizualizací kokpitu. Máme čtyři sférické kabinové simulátory a čtyři jednoduché simulátory, které tvoří tři televize s vysokým rozlišením, na nichž je obraz relativně úzký a při náklonu se cíle ve vzduchu i na zemi dostávají mimo něj. Primárně jsme byli určení na BVR, kdy se létá nadzvukovou rychlostí a ve výškách nad deset kilometrů, pro to nepotřebujete mít až takový přehled kolem letounů.

Když hrozí krizové situace, jsou ze strany armády nějaké zvláštní požadavky na výcvik? 

OP: Když se budeme bavit o 211. taktické letce v Čáslavi, která létá s letouny Gripen a do budoucna to může být jakýkoli další proudový stíhací letoun, ať už F-35, nebo jiný typ, je potřeba je vycvičit, aby uměli létat ve dvojici, ve čtveřici a ve větší skupině. Nejdřív si nadrilují pozici vedeného, který dostává instrukce, a pak přejdou na pozici, kde sami vydávají instrukce a velí skupině. Další oblastí výcviku jsou hotovostní lety, které je potřeba umět jak za letového počasí, tak i v oblačnosti a za omezené dohlednosti, a to jsme schopní nasimulovat. Takové podmínky se v reálném létání málokdy sejdou v čase, kdy je potřeba je cvičit. Další cvičení se pak většinou navrhují podle konkrétního programu pilotů – výcvik před misí – v minulosti v Pobaltí nebo na Islandu, výcvik před cvičením, především NATO Tiger meet – Itálie,  Norsko, Španělsko nebo Tactical Leadership Programme (TLP) v Belgii – všechno si u nás mohou dopředu opakovaně projít.

Jste jedním z prvních dvou subjektů, které získaly certifikaci Flight Training Europe. 

JŠ: Ano, jedna země je Itálie, druhá země je Česká republika. NATO Flight Training Europe (NFTE) je organizace, jejímž cílem je zmapovat kapacity v jednotlivých zemích Aliance pro výcvik vzdušných sil, posoudit možnosti výcviku a potom je sdílet. To znamená zvýšit efektivitu výcviku a snížit náklady, protože proč vyvíjet něco, co už někdo má hotové. V březnu nás navštívil nový vrcholný představitel NFTE, naše centrum si prohlédl a my jsme připravení reagovat na jakýkoli požadavek.

Zmiňovali jste polské a slovenské piloty. Oni nemají takové simulační centrum?

OP: Jiné země šly většinou jinou cestou. Na svých základnách mají buď full mission simulátory nebo kabinové postupové simulátory, které mezi sebou propojují, ale nedostanou takový komplexní výsledek jako u nás. Plánování mise, rea­lizaci mise a její vyhodnocení máme na jednom místě, nemusíme to dělat nijak dálkově. Naše simulační centrum je taktéž propojitelné po síti s jinými simulačními centry – to jsme dokázali už v roce 2014, kdy jsme se propojili právě se švédským simulačním centrem a udělali cvičení osmi kokpitů ve Švédsku a osmi kokpitů u nás. 

Jaký byl vývoj v provozované letecké technice?

PJ: Při euforii a starostech s rozběhem nového subjektu tehdy nikomu z nás nedocházelo, že po patnácti dvaceti letech naše letouny a vrtulníky natolik zestárnou, že vznikne potřeba je nahradit. Vrtulníky Mi-2 ruské provenience jsme v roce 2018 nahradili nejdříve čtyřmi a později dalšími dvěma vrtulníky Enstrom 480B-G, které se plně osvědčily a v plné míře zhruba po roce nahradily výcvik na vrtulnících Mi‑2. V současné době máme podepsánu smlouvu s akciovou společností AERO Vodochody AEROSPACE na dodávku čtyř proudových podzvukových letounů L-39NG. Už počítáme na měsíce, kdy by se měly první letouny objevit, a odhadujeme, že v letech 2025–2026 by se postupně utlumil provoz stávajících letounů L-39C a plně by je nahradily L-39NG. Podobně vzhledem k jejich věku a nerentabilitě dalších oprav zvažujeme nahradit letouny Zlín Z-142C AF něčím modernějším. V minulých měsících jsme vypsali výběrové řízení na dodávku dvoumístného vrtulového letounu a věříme, že do roka budeme mít nové stroje. 

JŠ: Já bych navázal na letouny L-39NG. V listopadu 2022 uzavřel LOM PRAHA smlouvu na dodávku čtyř letounů L‑39NG s možností opce na další čtyři letouny. Smlouva zahrnuje komplexní dodávku, která představuje například letový certifikovaný simulátor pro tento letoun, poměrně rozsáhlou logistickou podporu potřebnou pro provoz, dodání letové dokumentace, systému pro plánování, přípravu a vyhodnocení letů a jednotlivých misí pro piloty a celou řadu dalších komponent. K tomu připravujeme výstavbu nového objektu, kam tento letový simulátor a další prvky pozemní výuky – učebnu pro technickou přípravu, pro jazykovou přípravu a prostory pro další rozvoj potenciálu letounu – umístíme. Do budoucna chceme nabízet výcvikový systém tak, aby co nejlépe doplnil přípravnou fázi před výcvikem na letounech nové generace, například na letounu F-35. 

Proti letounu L-39C má NG nový kokpit s velkými obrazovkami, HUD displejem či systémem HOTAS (hand on throttle and stick), díky němuž má pilot ruce na těchto ovládacích prvcích a všechno, co potřebuje pro nácvik bojového použití, ovládá jimi. Letoun má také integrován výcvikový systém – i když nemá radar, má syntetický radar, takže je do určité míry možné procvičovat piloty, aby se seznámili se základní funkcionalitou a zobrazováním toho, co na radaru vidí. Rádi bychom ještě pořídili pozemní stanici, která umí ze země vytvářet simulované vzdušné cíle, ať už vlastní, nebo cizí, a letoun, který je ve vzduchu, může pomocí této stanice na tyto cíle cvičit. Kdybychom k tomu navíc připojili simulátor nebo více simulátorů na zemi, může část pilotů letět na reálných letounech, další mohou působit na zemi na simulátoru a cvičit společně. Jde o celosvětové nejnovější trendy ve výcviku.