Novinky

Do Brna jsem odjížděl vybavený jedním odborným článkem na téma kompozitní kluzný trn s ocelovou výztuží, který letos uvádí do praxe jeho výrobce, společnost Likal, respektive její jednatel Ing. Leo Jeniš, který zmíněný kluzný trn vymyslel. Proč to nepřiznat, úplně na začátku jsem si musel vyhledat, co to ten kluzný trn je a k čemu slouží. Úplně laicky řečeno je to kus železa, který se zabetonovává do příčných spár betonových desek a jeho úkolem je držet desky vzájemně v rovině. A kluzný je proto, že jak vlivem změn teplot beton dilatuje, tak po tomto kusu železa uvnitř klouže. Odborná definice říká, že je kluzný trn z hladké oceli, opatřený plastovým povlakem nebo nátěrem, vložený v místech spár sousedících desek cementobetonového krytu ke zlepšení přenosu zatížení a zabránění rozdílného poklesu desek. Zkrátka a dobře jde o veledůležitou součást betonových povrchů. Dodnes platí norma pro kluzné trny, která udává jeho technické údaje – ocel o průměru pětadvaceti milimetrů, délce půl metru a váze dva kilogramy potažená třímikronovou vrstvou prášku. Ta váha je zde důležitá, protože společnost Likal svým vpravdě převratným řešením tuto hmotnost snížila na polovinu a tím umožnila zefektivnit dopravu kluzných trnů na stavbu, protože kamion jich najednou může odvézt dvakrát tolik, a také se šetří manipulační náklady u finišeru, který trny umísťuje do betonu. Ale to jsem se měl dozvědět až během rozhovoru v kanceláři Leo Jeniše v sídle společnosti Likal s.r.o. v Brně.

Seděl jsem tedy proti statnému muži plnému energie, který mi zaníceně popisoval svůj – snad mohu říct, že vynález – a peripetie kolem jeho uvedení na trh. V jedné ruce jsem držel klasický kluzný trn a ve druhé kluzný trn z produkce společnosti Likal. Celkový průměr byl totožný, jenom ten vylepšený trn měl v sobě železo o průměru šestnáct milimetrů, což je právě důvodem poloviční hmotnosti. Zbytek tvoří kompozit, který Leo Jeniš společně s odborníky z ČVUT – doc. Jiřím Litošem, doc. Janem Novákem nebo Martinem Doš­kářem, resp. firmou ICOSA – namíchal a jehož recepturu si střeží jako cenné know-how. Další výhoda jeho vynálezu je rovněž patrná na první pohled. Zatímco ultratenká vrstva na původním trnu je snadno náchylná k mechanickému poškození, k němuž může dojít už jenom manipulací na stavbě nebo během ukládání do betonu obsahujícího ostré kamenivo, u kluzného trnu Likal toto absolutně nehrozí. Poškození ochranné vrstvy znamená, že k oceli se dostane vlhkost, objeví se rez a kluzný trn už částečně ztrácí svou schopnost klouzat uvnitř betonu. Nehledě na to, že rezavějící trn časem začne ztrácet i pevnost v tahu a ve střihu nutnou k zajištění jeho správné funkce.

Foto: LIKAL s.r.o.

Myšlenkou vylepšení kluzného trnu se Likal zabývá už dobrých deset let. Posledním impulzem k jeho konstrukci byla rostoucí cena železa a také požadavky odběratelů na produkty s minimální uhlíkovou stopou. Loni proběhly první ostré zkoušky ve spolupráci se stavební společností Eurovia, která byla ochotná úplně nový výrobek otestovat, ale před oficiálním zahájením prodeje bylo nutné získat souhlas státní zkušebny TZÚS v Praze, která vydala technické osvědčení a prohlášení o shodě. „Když jsem hledal, čím nahradit ocel o průměru pětadvacet milimetrů tak, aby to mělo stejné vlastnosti, to znamená pevnost v tahu, pevnost ve střihu a odolnost proti korozi a únavovému zatížení, napadlo mě použít šestnáctimilimetrovou betonářskou žebírkovou ocel, lidově roxor. Při přípravě kompozitu jsem spolupracoval s odbornými pracovišti, s akreditovanou zkušebnou Fakulty stavební ČVUT v Praze, s technickým zkušebním ústavem tady v Brně a s celou řadou odborníků v oblasti cementobetonových krytů, v čele s uznávanou legendou ‚betonových vozovek‘ Ing. Birmbaumovou, až se nám podařilo složit kompozit z poměrů pyramidu skla, uhlíkových vláken a dalších látek. Kompozit pak na ocel nanáším vstřikolisem. To jsou roboticky ovládané stroje, nenáročné na lidskou obsluhu, do kterých jsme kvůli tomu zainventovali cca dvacet milionů korun,“ popisoval mi Leo Jeniš. Významnou pomocí zavedení této výrobní technologie byla spolupráce s firmou Arburg Brno v čele s ředitelem Ing. Orlem a jeho vynikajícím kolektivem spolupracovníků.

První objednávky na nové kluzné trny poslala pochopitelně Eurovia, jejíž manažeři si okamžitě spočítali, jakých úspor mohou díky tomu dosáhnout, a v první várce bude společnost Likal dodávat sto sedmdesát tisíc těchto kluzných trnů. Zatím pouze pro užití v České republice, protože dostat se na evropský trh znamená především zdolat evropskou legislativu. „V Česku se mi to podařilo, ale abych se legislativně mohl dostat do Evropy, tak jsem musel zažádat o evropské technické posouzení, takzvané ETA, na jehož základě pak mohu mít přidělené označení CE. Žádost jsem podával přímo na centrálu EU v Bruselu. Řeší to za mě TZÚS v Brně, Ing. Procházka. Pak by ale už měly naše kluzné trny být legislativně čisté pro celou Evropu,“ doplnil majitel společnosti Likal. Malá poznámka pod čarou: v době, kdy jsme spolu mluvili, byla žádost o technické posouzení už měsíc v Bruselu, takže se dá očekávat, že někdy v červnu dostane výrobek zelenou ke vstupu na evropský trh. Pro pomoc s uplatněním těchto výrobků zejména na německém trhu si Leo Jeniš vybral německého partnera v osobě Ing. Horáka, který zde bude jeho firmu zastupovat.

Jak už to u novinek bývá, nejvíce zbystřila konkurence. Společnost Likal má jediného vážného konkurenta v produkci těchto prvků, a tím je německá firma Brentzel, která se samozřejmně obává ztráty části svého trhu a všemi možnými způsoby brzdí jejich nasazení na evropský trh. Pro společnost Likal ovšem mluví všechny možné testy a zkoušky, které vykazují proti tradičním kluzným trnům skvělé výsledky. Tady je nutno dodat, že kromě českých zkušebních ústavů proběhly zkoušky i na mnichovské technické univerzitě. Jedna ze zkoušek je například pool out, to znamená vytažení kluzného trnu při určité síle – kluzný trn Likal dosahuje třikrát lepších parametrů proti celoocelovým trnům, což mu vyneslo uznání všech zainteresovaných mezinárodních odborníků s výjimkou německého konkurenta. Technická zpráva experimentálního centra Fakulty stavební ČVUT v Praze popisující experimentální zkoušku odolnosti kluzného trnu s kompozitním povlakem vůči cyklickému namáhání zase konstatuje, že v průběhu cyklického zatěžování nedošlo k poškození kluzného trnu a ani po skončení experimentu nevykazoval žádné viditelné poškození ani nevratné změny geometrie. A pak je tu už zmíněná uhlíková stopa. Podle výsledného dokumentu vydaného Univerzitním centrem energeticky efektivních budov ČVUT v Praze porovnávajícím svázané emise skleníkových plynů spojené s výrobou materiálu kompozitního a celokovového kluzného trnu, dosahuje výroba kompozitního kluzného trnu Likal o čtyřicet procent nižších emisí než výroba kluzného trnu celokovového. A to už je docela zásadní údaj.

Říkal jsem si, že Leo Jeniš může být spokojen, jenomže on už přemýšlí nad dalším řešením. „Já jsem ještě ‚mladej kluk‘ (77), tak mám ještě spoustu času. Tak přemýšlím, že bych místo železa používal bazalovou výztuž. Znáte bazal? To je vlastně čedič. Kámen, který má obrovskou výhodu, že je lehčí, nemusíte ho ošetřovat žádným práškem, žádnou povrchovou úpravou, protože kámen nerezaví, je odolný vůči kyselinám, louhům a tak dále. V tahu je dokonce pevnější než ocel, jenom ve střihu je křehčí. Má jen jednu nevýhodu, kterou teď řeším s výrobcem v Arménii, a sice, že když se zabetonuje, tak ho nelze lokalizovat, protože nevodí elektřinu. Kluzné trny se po uložení do betonu kontrolují, zda jsou tam správně dané a zda neuplavaly, což díky tomu, že jsou železné, lze snadno. Ale kámen už nenajdete. Tak na něj výrobce zkouší teď namotat tenký drát, aby ho bylo možné detekovat.“ Bazalový kluzný trn je v současnosti ve zkušební fázi. Na ČVUT ho zkouší v pevnosti v tahu, ve střihu, zkrátka proběhnou veškeré zkušební testy jako u kompozitního kluzného trhu čili zhruba dva roky intenzivní práce a také nemalé výdaje. Ale na konci bude možná další výrobek, který bude vykazovat ještě menší uhlíkovou stopu než kluzný trn obsahující železo.

Firma Likal má ovšem ve svém portfoliu ještě další produkty s výraznou přidanou hodnotou. Vyrábí izonosníky na přerušení tepelných mostů na balkony nebo nanáší ochranný povlak proti korozi na sloupy elektrického vedení. „Mě to baví, takže já se dost zabývám vývojem různých směsí prášků, které nanášíme jako ochranu. Máme třeba antibakteriální směs, kterou používáme pro ochranu opěradel nemocničních lůžek proti bakteriím a virům, certifikovanou směs prášků na reflexní pokrytí zejména svodidel. V jižních Čechách instalujeme sedmdesát svodidel, zájem o ně už projevili například Dánové, které je chtějí dávat do podzemních garáží. Největší výrobní kapacitu ale představují kluzné trny,“ uzavřel Leo Jeniš.