Novinky

Kdysi v tomto rozlehlém areálu na okraji Otrokovic bývaly koželužny, kde se zpracovávala useň pro výrobu bot v Baťových závodech. Po znárodnění v roce 1948 přešly objekty pod Svit Gottwaldov a po roce 1989 se celý areál rozprodal mezi podnikatele. V jedné z budov dnes sídlí společnost 

Feroza, rodinná firma, jejíž zakladatel Alois Kolář si již užívá zaslouženého důchodu a kterou má nyní na starosti jeho syn Jiří. O řízení firmy se s nikým nedělí, stará se o zakázky, zaměstnance i chod firmy a vede si dokonce sám i účetnictví. Jediný, kdo mu je ve vedení k ruce, je mistr výroby. 

Vysoké pracovní nasazení je u něj dáno zřejmě výchovou, protože jak během našeho rozhovoru zavzpomínal, odmala ho rodiče vedli k práci. „Pořád jsem rodičům pomáhal, na chalupě, u dědy, měli velkou zahradu i dům a kolem bylo pořád co dělat. I když se mi kolikrát v létě nechtělo, dnes oceňuju, že jsem se naučil spoustu věcí,“ vypráví Jiří Kolář. 

Jeho otec Alois pracoval jako technik v JZD, a když po listopadu 1989 dostal výpověď, vrhnul se jako živnostník na černé řemeslo. Jiří v té době chodil ještě na základní školu, z níž šel na střední ekonomickou a po ní nastoupil ve Zlíně na technologickou fakultu dnešní Univerzity Tomáše Bati. „Klasickou strojařinu jsem nedělal, ta mě moc nebavila, ale studoval jsem technologii, materiály a podobně, takže mi to není úplně cizí. Ale hlavně jsem o prázdninách chodil tátovi pomáhat do firmy a ke strojařině jsem se dostal v praxi.“ Syn také otce přesvědčil, aby se ze živnostníka stal jednatelem společnosti s ručením omezeným. V nově vzniklé Feroze se tedy hned v roce zápisu objevili dva jednatelé – otec a syn Kolářovi. „V roce 2017 se otec rozhodl, že ze zdravotních důvodů už podnikat nechce, tak jsme se dohodli, že ve firmě budu dál pokračovat sám.“ 

Alois Kolář začínal v pronájmu, stávající objekt koupil v devadesátých letech a krátce po jeho pořízení přišly v roce 1997 povodně. Naštěstí půl roku předtím budovu pojistil, takže ji mohl opravit a pokračovat v podnikání. Jiří Kolář charakterizuje činnost své firmy jako klasickou těžkou zámečnickou výrobu. „Máme většinou svářečky a velké pily, plechy už nedělíme, necháváme si je dělit v kooperacích na laserech nebo plazmách včetně děr, závitů a podobně.“

Už z podstaty stojí činnost firmy na lidské práci. „My si můžeme maximálně zjednodušit přípravu výroby, ale to hlavní stojí na lidech, jimž musí všechno projít rukama. Začíná to už kontrolou jednotlivých dílů podle dokumentace, protože i projektant může udělat chybu. Pracujeme se softwarem, v DGW souborech jde všechno změřit elektronicky. Většina technologických aplikací je součástí výrobních linek navržených a odsouhlasených zákazníkem, takže tam není prostor na improvizace a vše musí přesně sedět. Mám i svého projektanta, který mi pomáhá například se statikou a je schopný leccos navrhnout, vyprojektovat i nakreslit, ale v zásadě pracujeme na základě dokumentace dodané klientem.“ 

Hlavní zaměření Ferozy je ocelařina, konkrétně těžší celky. Drobné věci jako ploty, branky či brány nechává Jiří Kolář vyrábět živnostníky a drobné zámečníky, sám se jimi zabývá jen výjimečně. Jeho zaměstnanci jsou odborníci na velké svařence do pěti tun. Samotnou montáž na místě pak provádějí party montérů, s nimiž Feroza dlouhodobě spolupracuje a má u nich ověřeno, že odvádějí kvalitní práci. Bez dodržení kvalitativních požadavků by ani nebylo možné udržet se na trhu, jistou konkurenční výhodou Ferozy je její flexibilita. „Snažím se zákazníkovi vyjít vstříc, když potřebuje něco předělat, posunout či přehodit, jsme schopní se přizpůsobit a vyhovět. I ceny domlouvám tak, abychom byli spokojení všichni a aby nám něco zůstalo i pro investice do rozvoje.“ 

Foto:  FEROZA, s.r.o.

Byť Feroza působí jako subdodavatel, má za sebou i zkušenosti jako generální dodavatel například hal. „Když po nás někdo chce halu, tak ji postavíme – vyrobíme konstrukci, smontujeme, opláštíme, ale přímo se na ně nespecializujeme. Jsme pochopitelně certifikováni, bez toho bychom dnes ani nemohli podnikat. Certifikace dokládá naši způsobilost pro výrobu a montáž ocelových konstrukcí a každý rok procházíme auditem. Musíme mít proškolené svářeče i svářečského kontrolora, který nepustí vadný výrobek a vše kontroluje v několika etapách. Certifikace zaručuje, že držíme požadovanou kvalitu.“

Jako celá řada jiných průmyslových firem se i Feroza potýká s nedostatkem kvalitních pracovníků. „Dnes je to těžké, potřebujeme šikovné lidi a těch je málo. Řemeslo je obecně vnímáno málem jako podřadné. Přitom to není pravda. Znám spoustu šikovných řemeslníků, kteří mají práci nasmlouvanou na roky dopředu a krásně se uživí. Nevím ale, jak to bude s řemeslem do budoucna. Rád bych byl pozitivní, ale zatím to vypadá špatně, a hlavně docházejí lidé, kteří by mohli mladou generaci něco naučit.“ Ve své firmě vyzkoušel Jiří Kolář řadu lidí se snahou si je vychovat pro svou výrobu. „Když vidím, že se někdo snaží a chce se něco naučit, nemám problém si ho vychovat pro sebe. Každý začátečník dělá chyby, také jsem je dělal, ale důležité je, aby se snažil a měl zájem.“ 

I na průmyslovém poli, kde se Feroza pohybuje, panuje konkurenční boj. „Obecně je dnes v ocelařině tlak na ceny. A cena dnes rozhoduje. V něčem se ustoupit dá, ale v něčem to prostě nejde, když máme dodržet kvalitu. Už máme za sebou poměrně dost projektů, takže dokážu odhadnout, jak bude zakázka časově a materiálově náročná, a umím stanovit přijatelnou výchozí cenu.“

O kvalitách Ferozy svědčí, že pracuje víceméně pro stálé portfolio zákazníků. Jde o oboustranně prověřený vztah založený na důvěře a spolehlivosti. „Spolupracujeme se stavebními firmami, u nichž vím, že když se s nimi dohodnu, tak to platí. Nové zákazníky zatím nehledám. I když se něco může zdát jako dobrá zakázka, u neznámé firmy nemusí skončit slavně. Někdy mi připadá, že se některé firmy chovají hůř než dřív. Nezaplatí, klidně se vám vysmějou a řeknou, ať je dáte k soudu. Nejhorší je, když víte, že je to stejný člověk ve stejné kanceláři na stejné adrese a jiné je jenom jméno firmy. Nechápu, že někdo takový může mít nějaké svědomí a že se mu dobře spí.“

Feroza podniká výhradně na vlastní účet, nikdy se například nepokusila žádat o dotace. „Nebyl na to čas a stejně by nás to něco stálo. Já jsem rád, že nemám dluhy, co si vydělám, to mám a to taky investuji. Chci, aby moji lidé měli práci, někteří začínali už s otcem a nechci je ohrozit nezodpovědným jednáním. Nikdy na nic netlačím, ono to přijde samo postupným vývojem. Mám to mockrát ověřeno a vždycky se mi to vyplatilo.“

Jiří Kolář se snaží neustále posouvat svou firmu dopředu, i když říká, že v nejistotě, kdy člověk neví, jaké zakázky čekat, se investice plánují obtížně. Možná o to hůř, že je na strategické rozhodování sám. On to tak ale nevidí. „V kontextu firem, které jsou skutečnými lídry průmyslu, jsme malá firma. Ale potvrdilo se mi, že firma funguje, když je řízena autokraticky, když ji někdo drží pevnou rukou. Samozřejmě je to náročné, ale rozmělnit kompetence mezi dosazený management, který nemá k firmě osobní vztah, nevidím jako dobré řešení. To je můj názor.“

Když se zeptáme na podnikatelský sen, Jiří Kolář se zamyslí: „Asi abych sem přivedl svoje děti a aby je to bavilo. Mám osmnáctiletou dceru a patnáctiletého syna, tak uvidím. Dcera začala brigádničit a mohla zjistit, že není jednoduché vydělat si korunky na živobytí. Syn je šikovný, ale zatím je ještě na základce, bude si vybírat, kam půjde, a třeba to bude průmyslovka. Ale já ho do ničeho netlačím. Zatím ho sleduji, co mu jde – matematiku celkem ovládá, protože umí používat hlavu, tak bych ho rád nasměroval k technice, byť vím, že je to náročné studium. Líbilo by se mi, kdybych v někom z nich měl svého nástupce.“