Novinky

Kancelář Radima Minaříka ve Starém Městě je stroze zařízena a je na ní vidět, že se v ní jednatel společnosti COLOR COATING, s.r.o., příliš nezdržuje. Jak přiznal, nesnáší papírování. Od toho má v práci maminku i manželku, které mají na starosti právě administrativu. A tak mě už během rozhovoru začala trápit zcela jiná otázka: Je zajímavější příběh lakovny samé, nebo životní cesta Radima Minaříka k ní? Ono to totiž dost dobře nejde oddělit.  

Radim Minařík si vzal hned na začátku slovo: „Chtěl bych vzpomenout pár věcí, za které jsem vděčný, i pár lidí, kteří mě ovlivnili. Oba moji rodiče již od převratu podnikali a jejich představa byla, že bych měl být ekonomicky zaměřen, abych mohl pokračovat v jejich šlépějích. Já jsem ale chtěl být chemik, mechanik, automobilový závodník… Závodění mi zůstalo jako koníček a od patnácti let se věnuju autům – v tom mě ovlivnil můj táta, který byl autoklempíř. Když mi bylo osmnáct, otec tragicky zahynul při autonehodě, kterou měli s mamkou. Maminka pak byla dlouho nemocná, takže jsem se sestrou vyrůstal nějakou dobu u babičky. 

Do základů lakýrnictví mě zasvětil tátův kamarád. Jeho bratr Pavel byl zase špička přes mechanické věci, naučil mě seřizovat a opravovat závodní motory. Hodně času jsem trávil s Pavlem, který celý život sbírá závodní škodovky a u něhož se zrodil můj koníček – rallye závody. V devadesátých letech si můj otec vybudoval doma malou dílnu, kde dlouhou dobu podnikal, ale plánoval, že si spolu zařídíme velkou karosárnu. Bohužel k tomu nedošlo, ale naštěstí jsem od něj stačil pochytit všecko, co dělal a jak podnikatelsky přemýšlel. Odjakživa jsem byl zvídavý a rád zjišťuji, jak věci fungují, což mi neustále otevírá obzory a dává mi zkušenosti a dovednosti.“ 

Radim začal pracovat s tatínkovým kamarádem, který ho naučil lakovat, ale který se živil tím, že montoval hromosvody. A tak Radim montoval hromosvody, ale někde uvnitř věděl, že to není ono. Proto přešel do Uherského Hradiště jako mechanik v autoservisu. „Po chvíli jsem zjistil, že ani ta mechaničina mě nenaplňuje, ale v tom servisu neměli karosárnu. Vedoucí souhlasil, abych jim ji pomohl rozjet, tak jsem vzal veškeré vybavení po taťkovi a postupně jim začal dělat velké obraty. Pořád jsem byl ale placený jako běžný zaměstnanec, a protože jsme se po zkušební době nedohodli na adekvátní odměně, zase jsem si to vybavení vzal a přesunul se zpět domů, kde jsem začal podnikat na vlastní triko. Tak jsem se dostal také k lakování. A zase jsem se potřeboval někam posunout, takže jsem si pronajal halu v Hluku a začal jsem tam stříkat. Jak jsem se zdokonaloval v lakování, šla mechaničina stranou a já už věděl, že chci mít velkou lakovnu.“ 

První lakovnu si Radim Minařík vyrobil sám s kolegy a lakoval jenom auta, ale už se začínal rodit budoucí program, který má dodnes. Hlavním impulzem zřejmě bylo, když začal lakovat ultralighty, které vyráběli v Kunovicích. „Jednu dobu jsme dělali pět letadel měsíčně, pak přibyly díly pro náklaďáky. V roce 2008 přišla krize a úbytek zakázek na lakování letadel, ale já už jsem byl v lakování tak rozjetý, že jsem přesídlil do Starého Města a postavil si profi lakovací kabinu. Pro výrobce kontejnerů Algeco jsme začali lakovat sloupy kontejnerů a později v mém dalším provozu s velkou lakovací kabinou celé kontejnery. Tehdy jsme lakovali až pět set kompletních kontejnerů měsíčně.“ 

Současná lakovna je specializovaná na lakování větších výrobků, hlavně kontejnerů. Jenomže poslední krize, ta energetická, jejíž důsledky stále ještě pociťujeme, znamenala útlum i ve výrobě kontejnerů. „Nyní jsme nově v jednom z našich provozů začali opět lakovat preciznější zakázky v kvalitě autolaků a nebráníme se tak vyhovět jakýmkoli potřebám nových zákazníků v našem oboru.“ 

Byť je lakovna Color Coating více zaměřená na velké výrobky, samotné lakování probíhá ručně. „Žádný robot, žádná linka, všecko se dělá manuálně. Automatické lakovací zařízení jenom míchá barvu. Robot nevidí, že je třeba špatná tryska, jede pořád a zkazí celý výrobek. Toho se ještě bojím a investice do sofistikovaného robota není v tuto chvíli namístě. Lidský faktor to dokáže ovlivnit za pochodu. I ty velké věci mohou mít spoustu záhybů a špatně dostupných míst, které dobře nalakuje jedině člověk. Na všechno jsem vymyslel přípravky, abychom docílili velké kapacity. Před lakovnou se dílec ofouká, odmastí, pak jede do lakovny, kde ho lakýrník nalakuje, odtud na kontrolní pracoviště, na expedičním místě se nalepí štítky, venku se naloží a jede pryč. Kdybychom dělali manuálně kus po kusu, tak nikdy tolik nenalakujeme.“

Lakování mám spojeno s ekologií, a tak se ptám, jestli třeba používají vodou ředitelné barvy nebo něco podobného. „Samozřejmě technologie neustále postupuje, ale momentálně bych řekl, že klasická rozpouštědlová barva je dosud nepřekonaná va­rian­ta. Vodou ředitelné barvy jsou daleko energeticky náročnější na sušení. Také jsme je testovali, ale s nimi bychom nalakovali místo padesáti kusů třeba pět, protože to nestihnete vysušit. Těkavá látka vyprchává samovolně, aniž kolem ní proudí velké množství vzduchu. U každé lakovny probíhají každé tři roky měření autorizovanou firmou, která pak vydává osvědčení o nezávadnosti provozu. Není to jednoduché, není to levné a i normy se neustále zpřísňují, takže na ně musíme reagovat, abychom byli schopní dodržet hodnoty, které požaduje odbor životního prostředí.“

Hodně výrobků se lakuje v práškových lakovnách, ale ani ty nebere Radim Minařík jako konkurenci. „Komaxy mají určitou hranici, co se týče korozní odolnosti, protože je třeba nemůžete dát do jakéhokoli průmyslu nebo do přímořské oblasti. Jakmile do komaxu někde klepnete, vytvoříte prostor pro vniknutí vody a solí pod nátěr, ten začne degradovat, odlupovat se a brzo zmizí. Dílec se sice vypálí na 180 stupňů, celé se to sline a je to pěkné a mechanicky pevné, ale také křehké a ne všude vyhovující.“ 

Než začnou zákazníkovi lakovat, nechají si od něho předložit přesné určení korozní odolnosti daného výrobku, aby věděli, s jakými barvami a vrstvami budou pracovat. Někdy si zákazník dodá barvu sám, jindy se konzultuje vhodná barva s výrobcem. „Máme skvělý servis od barvářů, kterým dáme zadání – zákazník třeba chce, aby nátěr vydržel deset patnáct let, byl v přímořské oblasti nebo třeba byl ve stálém ponoru. Barváři nám dají určitou garanci, po jakou dobu bude nátěr absolutně v pořádku, a deset patnáct let může vydržet podle toho, jak se k výrobku bude zákazník chovat. My barvy pouze aplikujeme, záruku za nás dává barvář, ale musíme dodržet veškeré technologické postupy, které daný nátěr vyžaduje. Chodí k nám kvůli tomu také na namátkové kontroly, jestli je patřičně dodržujeme.“

Z kanceláře se jdeme podívat do provozu a Radim Minařík mi ukazuje všechny vychytávky, které umožňují dosáhnout co nejvyšší kapacity lakování. Nad námi se tyčí portálový jeřáb s nosností pět tisíc kilogramů, s jehož pomocí se dají manipulovat i hodně těžké výrobky. Lakovací linka je vlastně docela jednoduchá. Tvoří ji vysokotlaké lakovací zařízení Wagner a hadice, na jejichž konci je stříkací pistole. „Přešli jsme na tyto plně automatické stroje, které napíchnete jak na barvu, tak na tužidlo a ony si směs samy smíchají. Když skončíte s lakováním, zmáčknete tlačítko, stroj se sám vypláchne, vy jenom umyjete pistoli zvenku a hotovo. Hlavně tím nedochází ke ztrátám barvy, jako když jsme dřív museli odhadovat, kolik barvy asi bude stačit namíchat na daný výrobek. Tyhle mašinky už máme čtyři. Technologicky jsme v tomto směru poskočili, lidé tak mají větší komfort a víc času na práci.“

Tím jsme narazili na dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. „Tento obor je velice náročný na lidi, lakýrníci se nerodí jenom tak. Ale kdo chce a je zručný, může se to naučit. Já jsem se to taky naučil. K zaměstnání přistupuji tak, že to je oboustranná záležitost. Já po lidech chci stoprocentní výkon, aby bylo všechno v pořádku, abychom neměli žádné reklamace a abychom odváděli perfektní práci. Za to jim rád dobře zaplatím. Beru firmu jako rodinu, proto chci, aby můj tým byl spokojený a všichni jsme do práce chodili rádi.“ 

www.colorcoating.cz